Vojta Luhan
2003/2004
GY-BU
V.A
Dějepis
Středověk
Středověký svět
Periodizace evropských dějin
Dějiny Evropy se tradičně člení do čtyř velkých údobí: pravěku, starověku, středověku a novověku. V dnešní době však vnímáme citelným způsobem jen minulost nepříliš vzdálenou, která se nám určitým způsobem promítá do každodenního života. Chceme-li však blíže porozumět jí, budeme muset pátrat ještě dále.
Na cestě od současnosti do minulosti však zájemce o dění své doby dojde zpravidla nejdále k antice. V ní byly položeny základy dnešní společnosti. Tyto základy však byly brzy pokryty dvěma tisíciletími vývoje kultury, kterou nazýváme křesťanskou. Ta převzala antické dědictví a promísila je s prvky kultur barbarských národů. Střet antické kultury s kulturou židovsko-křesťanskou a kulturami germánskou, slovanskou, arabskou i dalšími patří k největším civilizačním a kulturním zlomům, jaké Evropa a celý svět kdy prožily.
Společnost, která vzešla z tnhoto střetu, nesla spoustu zcela nových znaků, o kterých budou pojednávat jednotlivé kapitoly. Dva tisíce let je však dlouhá doba na to, aby společnost zůstala bez výraznějších změn. Z toho důvodu se období křesťanské kultury rozpadá do dvou epoch. Středověku a novověku.
Středověkem nazvali učenci italské renesance v 15. století onu dobu, která dělila jejich současnost od antického světa. Pro ně to byla „doba temna“, éra násilného přerušení vývojové linie dějin. Tento obraz, který vytvořili humanisté, pak přetrvával dalších pět století a teprve až století 20. začalo odhalovat civilizační přínos středověku. Pro jeho studium vytvořilo dokonce zvláštní vědu – medievalistiku (někdy medievistiku).
Medievalistika
Je to disciplína, která ke svému studiu využívá širokou škálu metod. K poznání středověkého vývoje tu tak přispívají dějiny výtvarného umění, dějiny literatury, ale i vědy jako etnologie (věda o způsobu života a kultuře jednotlivých národů), antropologie (zdravotní stav obyvatel) či paleobotanika (tehdy pěstované rostliny). Cenné poznatky přináší i historická archeologie, jenž například zkoumá podobu středověkých sídlišť.
Počátek středověku
V souladu se svým pojetím středověku jej humanisté také časově vymezili. Za jeho počátek považovali logicky zánik západořímské říše roku 476. Konec středověku pak pro ně bylo buď dobytí Konstantinopole roku 1453 nebo objevení Ameriky Kolumbem roku 1492. Uvedená data jsou však pouze pomocná a napomáhají jako význačné milníky k lepší orientaci v dějinném vývoji. Podle tohoto dělení pak máme středověk raný, vrcholný a pozdní, na který navazuje raný novověk a novověk.
Vedle tohoto dělení pak ale existuje ještě jedno, novější, které středověk ukončuje až třicetiletou válkou nebo anglickou revolucí. Podle něj pak máme středověk raný, rozvitý a pozdní, na který navazuje už rovnou novověk. Obě dvě tato dělení mají své oprávnění, budeme se však přiklánět k prvnímu z nich.
Nové pojetí dějin
Velké zeměpisné objevy a pád východořímské říše celkově změnili tvář středověkého světa. Samotný středověk a raný novověk pak toho Evropě hodně přinesly. Jedním z nejdůležitějších přínosů je nové chápání dějin. Pro křesťana měla totiž již každá událost předem určené historické místo mezi stvořením světa, které je počátkem dějin, a Posledním soudem, jímž dějiny končí. Křesťan tak chtěl znát své místo v dějinách. Z toho důvodu byl na konci 5. století n. l. Dionysius Exiguus pověřen, aby vypočítal, kdy se narodil Ježíš Kristus. Datum, které zjistil, pak označil jako rok 1 nové éry – Anno Domini, léta páně. Rok 1 se pak stal počátkem křesťanského kalendáře, který používáme i my.
Raně středověká západní Evropa
Barbarské státy
Roku 476 sesadil velitel germánského vojska Odoaker z trůnu římského císaře Romula Augustula. Událost, která sama o sobě nic neznamenala, se později stala symbolem zániku západořímské říše. Ten znamenal hluboký zásah do kulturního a politického vývoje celé Evropy. Namísto římské říše se pak v 6. a 7. století vytvořilo několik nových států, které byly vytvořeny tzv. barbarskými, převážně germánskými kmeny, které přišly do Evropy v období stěhování národů. Ty si sice přinesly vlastní kulturu, ale setkávaly se s kulturou antickou, jejíž prvky přejímaly. Mezi nimi hlavně křesťanství.
Langobardi a Ostrogóti
Jako první z těchto „barbarských států“ vznikla v první polovině 6. století v severní Itálii Ostrogótská říše (493 – 555 n. l.). O toto území však trvale usilovala Byzanc a pak i další nepřítel, Langobardové. Ti pod tlakem Avarů museli opustit svá dosavadní sídla v Panonii a zde si vybudovali vlastní stát, Langobardskou říši (568 – 777 n .l.), s centrem v Pavii.
Vizigóti a Keltové
Dalším kmenem, jenž vytvořil raně středověký stát, byli Vizigóti. Ti založili vlastní stát nejdříve v jihozápadní Francii (oblast Toulouse), odkud je vypudili Frankové, a později na počátku 5. století na Pyrenejském poloostrově (oblast Toleda). Tam jejich existenci ukončil roku 711 nájezd Arabů.
Germánské kmeny pronikly i na britské ostrovy, kde původní obyvatele, Kelty, zatlačovaly na sever a západ. Během 6. a 7. století vzniklo v jižní Anglii sedm drobných germánských států, které vydrželi až do 9. století, do příjezdu Normanů.
Francká říše (482 – 843)
Frankové
Frankové byli germánský kmen, který pronikl do Evropy na počátku našeho letopočtu. Jejich sídla z 5. století nalezneme v dnešní Belgii a Nizozemsku. V tomto století také zahájili svá výbojná tažení směřující na východ a na jihozápad. Počátky jejich expanze jsou pak spojeny s osobností Chlodvíka I., nejvýznamnějšího představitele dynastie Meroveovců. Chlodvíkovi se podařilo s výjimkou Burgundska ovládnout téměř celou Francii, ale i severozápadní část Německa.
Spory uvnitř říše
V expanzi pokračovali i Chlodvíkovi nástupci, kteří dosahovali úspěchů i přes vnitřní nejednotnost říše. Největšího rozmachu pak říše dosáhla za Karla Velikého, ale již po Chlodvíkově smrti musela být z důvodu své velikosti rozdělena mezi jeho syny na tři části. Austrasii s centrem v Remeši, Neustrii s Paříží a Burgundsko, kde hlavním městem bylo Orléans. Toto rozdělení se stalo příčinou neustálých sporů (Akvitánie se stala téměř samostatnou) a vedlo také k zániku říše. Boje se také odehrávaly mezi Meroveovci a šlechtou.
Další z Chlodvíkových nástupců byli Chlotar II., což byl současník Sáma a který vydal tzv. pařížský edikt. Tím dává práva a privilegia šlechtě a duchovenstvu, čímž podporuje majordomy. Další panovník je Dagobert I., s kterým se Sámo střetl roku 631 v bitvě u Wogatisburgu.
Státní správa
Meroveovci využívali prvků přejatých od Římanů. Základní správní jednotkou byla hrabství, v jejichž čele stáli baroni. Vedle toho pak ale existovala i stará germánská knížectví, kterým vládli vévodové. Ti však měli vztah ke králi velmi volný.
Ve francké společnosti tak byly dvě skupiny aristokracie. Vojenská, jež byla germánského původu a již dříve romanizovaná provinční aristokracie, která ovšem také měla neřímský původ. První skupina pak měla převahu na pravém břehu Rýna, druhá v Galii. Středověká šlechta se však poté mnohem častěji vyvinula z aristokracie vojenské. Z té totiž vznikla zvláštní skupina obrněných jezdců (rytířů), kteří dostávali do osobního držení půdu (léno). Tak vznikla privilegovaná vrstva, která byla majetkově a právně vázána k panovníkovi.
Vedle vytvoření správy bylo zapotřebí také alespoň základního právního systému. Za pět století říše bylo vytvořeno několik kodifikací práva. Nejstarší z nich je tzv. Sálský zákoník (Lex Salica) ze 6. století. Je to směs římského práva a germánského zvykového práva.
Majordomové
O významu správní organizace svědčí zejména to, že to byli správci paláců – majordomové, kteří na sebe strhávali stále větší a větší moc. Král se stal pouhou loutkou a oni se stali skutečnými vládci. Z toho důvodu se také jejich úřad stal již v 7. století dědičným.
Největší moci dosáhl nakonec austrasijský majordom Pipin II., který spojil všechny tři části říše a sjednotil Franky. Také dobyl pro papeže Ravennský exarchát a dostal se tak na Apeninský poloostrov. Pipinův syn Karel Martel, tj. kladivo, vládl již zcela bez ohledů na skutečného krále. Byl to také on, kdo roku 732 v bitvě u Tours a Poitiers zastavil další pronikání Arabů do Evropy. Jeho syn Pipin III., zvaný Krátký, se pak mohl roku 751 zvolit franckým králem. Dostal k tomu i papežův souhlas, protože slíbil, že mu pomůže v boji s Langobardy. Tak se zrodilo spojenectví německého království s papežstvím. Pipin III. je také prvním panovníkem dynastie Karlovců.
Karel Veliký
Nejvýznamnějším franckým králem byl Karel Veliký (768 – 814), který již roku 774 získal Langobardskou korunu. Roku 800 jej pak papež korunoval římským císařem.
Výboje Karla Velikého
Karel Veliký ovládl Sasko a Bavorsko, připojil k říši Itálii až po Spoleto a za Pyrenejemi pronikl až na řeku Ebro. (Při zpáteční byl jeho zadní voj napaden Basky a jeho velitel, rytíř Roland, v boji padl. Tato událost se stala námětem Písně o Rolandovi.) V těchto zemích pak při jejich podmaňování ještě probíhala násilná christianizace. Usiloval také o podmanění slovanských kmenů, na východě Čechů a Moravanů, na severu Obodritů a Srbů. Tyto kmeny si nikdy plně nepodmanil, přinutil je však, aby mu platili daň, tzv. tribut.
Reformy státní správy
Rozšíření území si vynutilo reformu správy. Hlavním městem se staly Cáchy a Karel zemi znovu rozdělil na hrabství, která spravovala hrabata, jimiž jmenoval lidi ze svého nejbližšího okolí. K osobě krále je poutali lenní vztahy. Hrabata však nemohla svou moc plně uplatnit na území imunitou chráněných velkých panství a na církevním zboží. Okrajové části říše však potřebovaly odlišnou správu. Vzhledem k častým útokům bylo výhodnější zde udržovat stálou vojenskou přítomnost. Tato území tedy byla rozdělena na správně-vojenské jednotky zvané marky a v jejich čele stála markrabata či vévodové. Jejich činnost kontrolovali zvláštní královi vyslanci. Tento systém byl velmi pružný a na svou dobu dokonalý, potřeboval však jistou dávku byrokracie. K tomu byla zase zapotřebí znalost písma, a proto Karel založil při klášterech a biskupstvích řadu škol.
Karolinská renesance
Jedna ze škol byla i na samotném Karlově dvoře. Na té působil anglosaský mnich Alcuin, který stál v pozadí celého kulturního rozkvětu Karlovy vlády. Ve vzdělaných vrstvách se také opisovala mnohá antická díla, kvůli čemuž hovoříme o karolinské renesanci. Tyto opisy nalezli italští humanisté a omylem je považovali za originální antická díla. Snažili se dokonce napodobit jejich písmo, a tak vznikla latinka.
Lenní vztahy
Znalost písma i kultury však byla omezena na úzký okruh lidí. Ostatních obyvatel se mnohem více dotýkala opatření zaváděná s četnými vojenskými výboji. Karel prosazoval vojenskou povinnost všech svobodných obyvatel říše, ale mnozí se proto raději vzdávali svobody. Vstupovali do lenního poměru k větším feudálům a stávali se tak vazaly. Tím ovšem jen posilovali moc vlastníků půdy a zvyšovali tak jejich nezávislost na králi. Lenní vztahy mezi králem a šlechtou se proto stále víc uvolňovaly, zatímco král byl na nich čím dál víc závislý. Vlivného postavení dosáhli především hrabata a biskupové, kteří tvořili říšskou aristokracii. Později dokonce ovládli celou politickou scénu (boj o investituru).
Obnovení západního císařství
S Karlem Veliký je spojeno i obnovení titulu římského císaře, kterým se stal o Vánocích roku 800. Papež tak chtěl totiž vyjádřit svou vděčnost za pomoc v boji, kterou mu Karel poskytoval. Z tohoto aktu však pozdější papežové odvozovali např. závislost císařské moci na papežství. Druhým závažným důsledkem císařské korunovace bylo odtržení Byzance od západní Evropy. Obnovení císařského titulu pro franckou říši totiž zpochybnilo platnost císařské hodnosti byzantských panovníků. Ti obecnou platnost titulu nikdy neuznali. Byly tak také položeny základy Svaté říši římské.
Verdunská smlouva
Přes všechny správní reformy se ukazovalo, že říši se nepodaří udržet jako jednotný stát. Karlův nástupce Ludvík Pobožný se snažil předejít sporům rozdělením říše mezi své tři syny. Nejstaršího, Lothara, určil za vrchního panovníka a jemu příslušel i císařský titul. To však vedlo jen k dalším sporům. Mladší bratři se odmítli Lotharovi podřizovat a vše se pak snažili vyřešit tzv. Verdunskou smlouvou, kterou uzavřeli roku 843. Podle ní připadla Lotharovi Itálie a celé Porýní, na západ od Rýna pak vládl Karel Holý, na východ od něj Ludvík Němec. Lotharův stát pak brzy zanikl a ze zbylých dvou se vytvořilo Německo a Francie.
Francie
Vnitřní poměry
V...
vaette