abstrakt_cvrcek.pdf

A CTA S LAVICA ET B ALTICA VOL . VI

Sociální aspekty spisovných jazyků slovanských

Univerzita Karlova, FF – Euroslavica, Praha 2006

KodifikaËnÌ praxe

Václav Cvrček (Česká republika)

The Theory of the cultivation of language in the Czech language is almost exclusively

limited to the care for the literary form (notably morphology). The primary tool in its regu-

latory function is prescriptive codification that intervenes in the language. This paper

deals with the topic of codification, its scope, contents, and criteria. The scope refers to

the validity of codification in relation to time, including the issue of what the codification

guidance entails (i.e. to which linguistic texts this attribute is applicable). The contents of

codification traditionally refer to the form only (not the meaning) as there is disparity even

between the completeness of the norm and the restricting of codification to specific le-

vels of the language (notably morphology). The final part discusses the criteria of codifi-

cation and compares intervention activities in both codified and non-codified languages.

Jazykově kultivační činnost v ČR, která je ovládána konceptem Teorie

jazykové kultury vypracovaným PLK ve 30. letech minulého století, se zaměřu-

je téměř výhradně na péči o spisovný jazyk (především o jeho morfologii).

Hlavním nástrojem při této regulační činnosti je preskriptivní kodifikace, která

do jazyka intervenuje. Tento příspěvek bych proto rád věnoval otázce kodi-

fikace, jejího rozsahu, obsahu a jejím kritériím.

Přijatou premisou celé úvahy o kodifikační praxi je to, že preskriptivismus

současné kodifikace se projevuje jako pocit oprávněnosti mluvčích sankciono-

vat projevy, které se „pouze“ neshodují s platnou kodifikací, jinak však nemusí

být z hlediska zvolených komunikačních cílů defektní (C VRČEK 2006). Sankce

přitom mohou nabývat podobu opravy, zesměšnění, odmítnutí projevu či špat-

ného hodnocení ve škole.

Rozsah a obsah kodifikace

Zajímavá v souvislosti s kodifikační praxí je otázka její platnosti v čase.

Z některých článků vyplývá, že kodifikace vstupuje v platnost „vlastně dnem

vydání“ (V ÁHALA 1958, 45). „Závaznost pravopisné normy je dána už jejím „oficiál-

ní zveřejněním“ – např. právě existencí knihy zvané Pravidla českého pravopisu“

(H RUŠKOVÁ – K ŘÍSTEK 1979, 153). Většina kodifikačních příruček však postrádá

údaj o tom, kdy jejich platnost končí (či kdy je to předpokládáno). Každá refor-

ma kodifikace je tak mylně podávána jako úprava „jednou pro vždy“.

Většina kodifikací jiných (např. legislativních) norem však má určen

začátek své platnosti. V úvodních ustanoveních se často upozorňuje na fakt, že

vydáním daného zákona se „zrušují“ stará ustanovení. Jazykově kodifikační

praxe ovšem takto nefunguje, a to zejména ze dvou aspektů.

Kodifikační praxe

Každá kodifikační příručka je podle teorie PLK odrazem spisovné normy.

Jako taková by ji měla respektovat. Kodifikace je pro většinu mluvčích/pisatelů

závazná, a pokud by kodifikace byla ideální, pak by se norma od kodifikace

příliš neodlišovala. Veškeré novinky v kodifikaci by tedy měly být již (dávno)

noremní. 1 Otázkou zůstává, zda je noremní i jazykové chování člověka, který

se řídí některou z předchozích kodifikací, a tudíž i některou z předchozích

norem, uvědomíme-li si, že daná norma stále žije v něm, v jeho osobním úzu

(a v kolektivním úzu jeho vrstevníků). Současná regulační politika české

jazykovědy postaví takové jazykové chování mimo oblast kodifikačně spi-

sovných projevů 2 , přestože třeba bylo takovéto jazykové chování v době, kdy

daný člověk chodil do školy, vyžadováno jako jediné správné.

Dalším aspektem, který z proklamované časové neomezenosti každé nové

kodifikace vyplývá, je, že jazykový vývoj se děje v podstatě „partyzánským

bojem“. V roce 1960 J. Kuchař a F. Váhala v referátu o revizi Pravidel uvádějí,

že psaní adjektiv budapešský , konopišský s se vžilo a „je vlastně jen dodatečnou

kodifikací stavu v jazyce už existujícího“ (K UCHAŘ – V ÁHALA 1960, 47). Znamená

to, že před přijetím této změny bylo psaní s nekodifikované, ale noremní?

Jinými slovy, docházíme k paradoxnímu závěru, že přes příkazy a zákazy kodi-

fikace tento způsob psaní většina mluvčích používala, a vývoj normy se tedy

děje porušováním příkazů kodifikace. Pokud tento popis odpovídá realitě, pak

je bezdůvodné kritizovat někoho za nedodržování kodifikace, protože právě

prostřednictvím jeho jazykového chování může docházet k vývoji normy. To

ovšem neodpovídá české situaci, kdy kodifikace právě vytváří předpoklady pro

takovéto sankcionování projevů stojících (pouze) mimo kodifikaci (viz premisa

v úvodu).

Pokud kodifikace vstupuje v platnost dnem vydání, nabízí se otázka, zda

vůbec můžeme mluvit o přirozeném jazykovém vývoji a jeho kontinuitě.

Pokud každá nová kodifikace (alespoň částečně) popírá předchozí, vnáší do

vývoje spisovného jazyka přeryv a nepřirozený zlom (zvláště pokud platí ze dne

na den). Vývoj spisovné češtiny by tak mohl být nahlížen jako sled disparátních

skoků. 3

1 Podle F. Dokulila má kodifikace vývoj předjímat; tento pohled však není v kodi-

fikační praxi často uplatňován (D OKULIL 1951-1952).

2 Podle Jelínka by k tomuto jevu docházet nemělo. „Kodifikace spisovné normy se musí

opřít o průzkum jazykového povědomí početnějšího vzorku uživatelů spisovné češtiny, přičemž je

třeba dospět k obecně přijatelnému kompromisu mezi průměrným spisovným územ tří současně

žijících generací“ (J ELÍNEK 1979, 120). Nicméně fakt kompromisu mezi územ žijících gene-

rací (pokud by k němu v reálné kodifikační praxi opravdu docházelo) může toto

nebezpečí pouze zmenšovat, nikoli odstranit.

3 Praktickým důsledkem (a nevyřešeným problémem) je i to, jak přistupovat ke

starým vydáním knih, které jsou k dispozici v několika kodifikačních verzích (jedná se

zejména o pravopis).

Václav Cvrček

Jednotliví lingvisté se liší i v názoru na rozsah kodifikace, co vše je kodi-

fikační příručka. Většinou se za kodifikační příručky vydávají pouze Pravidla

českého pravopisu a Slovník spisovné češtiny. Ale např. z výroku M. Jelínka,

bychom mohli usoudit, že se kodifikuje i mluvnicemi, statěmi a články

v časopisech. 4 Je přitom zřejmé, že jen některé články a monografie (tedy jen

někteří autoři) mají tuto „výsadu“. Např. o Běličově článku (B ĚLIČ 1961) se píše

jako o „osvobozujícím“ zásahu, zatímco o jiných návrzích (zejména P. Sgalla)

se vytváří dojem necitlivého jazykového plánování, protože jím navrhované

prostředky se pospisovnění „prostě“ brání (J ANČÁKOVÁ – K OMÁREK – U LIČNÝ

1993, 88). Fakt, že tento aspekt rozsahu není jednoznačně upřesněn 5 , rovněž

přispívá k tomu, že hodnocení prvků na ose spisovný-nespisovný (či správný-

nesprávný) nemůže mít pevnou a jednoznačnou oporu v kodifikaci, jak někteří

lingvisté a zejména učitelé češtiny tvrdí.

Pod pojmem rozsah kodifikace můžeme také rozumět to, na jakých rovi-

nách se kodifikace uplatňuje. „ Zatímco normy nižších jazykových rovin mohou být

poměrně strohé, normy rovin vyšších musí poskytovat uživateli jazyka větší volnost

(možnosti výběru). Normy nižších jazykových rovin se proto i snáze kodifikují než formy

rovin vyšších. “ (N EBESKÁ 1999, 73) Dochází tak k zjevné asymetrii mezi normou,

která zahrnuje všechny jazykové roviny, a kodifikací, která se omezuje pouze na

ortografii (ortoepii), morfologii a částečně lexikon. Kodifikace je tak vždy

v této oblasti neúplná, což se projevuje i ve snahách (většinou neúspěšných) bílá

místa zaplnit (např. R OMPORTL 1961).

Z jiného úhlu pohledu se kodifikace soustředí pouze na jazykovou formu

a obsahu či významu se větší pozornost nevěnuje. Pokud má kodifikace sloužit

jako „obrana adresáta“ před nezodpovědným mluvčím regulací přirozené varia-

bility jazyka, a tím zvýšením prediktability výpovědí, pak současná kodifikace

zaměřená na formu není vhodným nástrojem k dosažení tohoto cíle.

Principy a důsledky nekompletnosti a „kontrastivnosti“ kodifikace

Rozsah kodifikace je faktem, který do velké míry ovlivňuje kodifikační

činnost samu. V této souvislosti se totiž nabízí otázka, zda má kodifikace podá-

vat úplný popis jazykového systému nebo zda se má soustředit pouze na prob-

lémové pasáže.

Popis normy, tak jak ho podává současná kodifikace, se jeví jako kon-

4 „... měli bychom nyní přistoupit k rozboru jednotlivých mluvnických oddílů. To by si však

vyžádalo mnoho místa, protože by bylo nutno konfrontovat kodifikaci platnou v „České mluvni-

ci“ se zpracováním v jiných mluvnicích, monografiích a článcích “ (J ELÍNEK 1961, 227).

5 V době, kdy byl psán tento příspěvek, se v časopise NŘ rozbíhala diskuze na téma,

zda má tento časopis kodifikační pravomoc (A DAM 2005). Potvrzuje se tak, že se jedná

o nevyřešený problém.

Kodifikační praxe

trastivní 6 . Tímto termínem mám na mysli fakt, že se kodifikace zaměřuje

především na ty jevy, v nichž uživatel potencionálně chybuje. 7 Nezaznamenává

tedy celý jazykový systém, ale soustředí se na jeho problémové pasáže, 8 „ kodi-

fikace se v prvé řadě zaměřuje (a) na jevy v lingvistické teorii nejpodrobněji zpracované,

(b) na jevy nejsnáze objektivně (a pokud možno jednoznačně) zachytitelné a (c) na jevy

prestižní, to je takové, jejichž nesprávná podoba nejspíše vyvolává záporné

společenské hodnocení [zvýraznil V.C.]“ (K RAUS – K UCHAŘ – S TICH – Š TÍCHA

1981, 228).

Za kodifikační příručky jsou považovány rozsahem nejstručnější (SSČ,

PČP, Příruční mluvnice češtiny), pokud mají nějaký pendant, vždy se jedná

o rozsáhlejší publikaci (SSJČ, příp. PSJČ, Mluvnice češtiny, PČP – akademické

vydání). Zjevně je tedy kodifikační příručkou ta, která provádí největší selekci,

a to ne na základě frekvence, ale právě na základě potenciální chybovosti uži-

vatelů.

Kodifikační příručky tedy vypadají tak, že je v nich (přednostně) uvedeno

jen to, v čem rodilí mluvčí často chybují. Jedná se však převážně pouze o od-

chylky od kodifikačních příp. noremních pravidel. Na rovinách systému a úzu

potřeba upozorňovat mluvčí na „chyby“ nevyvstává, a proto se jim kodifikace

ve zvýšené míře nevěnuje.

Konkrétní příklad, kdy se kontrastivnost v uvažování o kodifikaci

uplatňuje, představuje J. Bělič. „ Trávníčkův zákaz podoby ho ve 4. pádě jedn. čísla

střed. rodu, ještě zdůrazněný proložením, sám ovšem nasvědčuje, že tento tvar, od půvo-

du 2. pád jedn. čísla, v povědomí uživatelů spisovného jazyka žije i pro pád čtvrtý a že

přes všechny zákazy do spisovného jazyka proniká. “ (B ĚLIČ 1961, 267) Toto tvrzení

implikuje, že se preskriptivní kodifikace zaměřuje na to, v čem mluvčí (poten-

cionálně) chybují a podává návod na řešení těchto „chyb“.

6 Tento pojem užívám analogicky k pojmu kontrastivní gramatika. Jedná se tedy

o popis na podkladě nějakého jiného systému.

7 Typickým příkladem může být pravopisný slovník v PČP.

8 Není přitom bez zajímavosti, že už sama „spisovnost“ v názvu kodifikační

příručky určuje její kontrastivnost a nedeskriptivnost. Kontrastivnost se také jedno-

značně projevuje v pracích o češtině jako jazyku cizím. Kodifikace obsažená v příruč-

kách pro cizince podává mnohem přesnější popis jazykového systému právě z toho

důvodu, že se nezaměřuje na problematické jevy. „ Jiná obtíž, o které se musíme zmínit, pra-

mení z toho, že popis češtiny, který máme k dispozici, není – aspoň v některých směrech – pro tento

účel dost úplný. V žádném případě pak nelze vystačit s tím, co obsahují naše běžné školní učeb-

nice. Tyto příručky jsou psány pro Čechy a jejich cílem je upevnit normu, kde je to nutné; jevy,

které jsou z hlediska Čecha samozřejmé, opomíjejí. “ (H LAVSA 1965, 68) Je známým faktem, že

učebnice češtiny pro cizince zaznamenávají mnohem víc paradigmat než jakákoli kodi-

fikační příručka. Právě „upevňování spisovné normy“ implikuje, že se v případě kodi-

fikace nejedná pouze o popis reality, ale o záznam jevů, jejichž používáním by se mohlo

předejít „nezáhodnému“ vývoji v jazyce.

Václav Cvrček

Kontrastivnost se projevuje i v případech, kdy zahrnutí nějakého jevu do

kodifikace odporuje jednomu z kodifikačních kritérií. „.. .šlo o to zdůraznit ty

oblasti normy, v nichž existují i jevy sice nesystémové, ale vžité. “ (S TICH 1979b, 249)

Tento výrok by se dal interpretovat i tak, že daný prvek byl prosazován (pro-

tože byl systémový a „chybovalo“ se v něm). Později byl již tlak úzu neudržitel-

ný, byl proto kodifikován jeho nesystémový avšak uzuální konkurent. Úzus se

pak stává rozhodujícím činitelem, který zdůvodňuje existenci prvku v kodi-

fikaci.

Pokud je kodifikace (a činnost lingvistiky v oblasti jazykové kultury) kon-

trastivní, pak je kodifikace s velkou mírou nadsázky seznamem jevů, které mlu-

včí neumějí používat nebo které nepoužívají. Odlišit přitom tyto dva aspekty

některých kodifikovaných prvků není zcela triviální.

Otázka je, jestli se už jedná o kontrastivnost kodifikace, když se upozorňu-

je na problematické jevy. Teoreticky si můžeme představit situaci, kdy se v gra-

matice či slovníku uvádí, že nějaký prvek je používán ve významu X, přestože

by jeho strukturní výklad (původní význam, stejně/podobně časté použití

apod.) odpovídal spíše významu Y. Takový popis by tedy neimplikoval hodno-

cení, že mluvčí v tomto bodě chybují, užívají formu nesprávně. V současné ko-

difikaci, pokud upozorňuje na problémové jevy, je modalita těchto „popisů“

však většinou imperativní a hovoří se o nesprávném (či nespisovném) použití.

Sama existence popisu problémových jevů tedy nemusí být průvodním jevem

kontrastivnosti v kodifikačním přístupu. Konstitutivním rysem je spíše zaned-

bávání neproblémových pasáží a přesvědčení, že problémovou část jazyka je

třeba (i proti běžnému úzu) nějakým – většinou preskriptivním – způsobem

„řešit“ a upevňovat tak spisovnou normu.

Kontrastivnost se uplatňuje i v přijímání nových jevů do kodifikace

(nebo v nově interpretovaných jevech). Kontrastivnost tak nahrává tradičnosti

kodifikace. Pokud je mnoho inovací hodnoceno jako nedbalost či chybné

použití (např. otevřené vokály jsou většinou fonetiků hodnoceny jako ne-

standardní vyjadřování, nikoli jako vývojová tendence), pak se kontrastivnost

kodifikace projevuje v nepřijímání těchto prvků a v prosazování jejich

tradičních konkurentů. Pokud by v těchto případech nikdo nechyboval, jako se

nechybuje např. ve výslovnosti hlásky [m] (snad s výjimkou ojedinělých logo-

pedických vad) – nejednalo by se tedy o problematický jev – pak by v kodifikaci

nebylo o otevřenosti spisovných vokálů ani zmínky. Otázkou ovšem je, na

jakém základě je odlišena „chyba“ od vývojové tendence, což je problém v české

lingvistice, pokud vím, neřešený.

Z kontrastivnosti vyplývá paradox, který je charakteristický tím, že ze

shodných příčin vzejdou dva protichůdné výsledky. Při vytváření kodifikace je

nízká frekvence používání „správné“ varianty nějakého prvku důvodem ve

shodě s kontrastivním charakterem kodifikace pro její zaznamenání v kodi-

fikaci. Logika je tedy asi taková, že danou variantu je třeba kodifikovat, protože

Plik z chomika:

Inne pliki z tego folderu:

Inne foldery tego chomika: