MiG-21 F-13 (PKR) (cz).pdf

(1712 KB) Pobierz
420416606 UNPDF
Jak již bylo na stránkách této revue kon-
statováno, čas od času se v historii letectví
objeví stroj, který se jednoznačně povedl
a záhy doznal značného rozšíření. To je pří-
pad frontového stíhacího MiGu-21 vzniklého
v OKB MiG, který byl jen v bývalém Sovět-
ském svazu postaven v 10 158 exemplářích,
v ČLR bylo vyrobeno dalších 1 000 kusů,
v závodech HAL v Indii kolem 500 licenčních
„jedenadvacítek" a 194 exemplářů verze
MiG-21 F-13 bylo vyrobeno v Aero Vodo-
chody. V roce 1996 bylo ve vojenských le-
tectvech 40 zemí z celkem 44 uživatelů ještě
3 500 strojů z původní ruské produkce, 300
indických a více než tisícovka strojů z čínské
výroby.
Nazaměnitelná silueta „Fishbedu", jak byl
letoun pojmenován typovou koordinační ko-
misí paktu NATO, se stala na obloze uživa-
telských států v zemích Evropy, Asie, Afriky
a také Latinské Ameriky symbolem vojen-
ské moci a úspěchu řady vojenských letec-
kých sil a zdomácněla zde na několik desí-
tek let. Díky dalšímu vývoji v Čínské lidové
republice a rozšíření především v chudých
státech Afriky, se jeví jako reálná možnost,
že předpokládaný konec operační služby
původních „jedenadvacítek" ruské a indické
výroby nastane někdy kolem roku 2005 až
2010 a čínských strojů modifikací F-7BS,
F-7M, F-7P a F-7MB dokonce až v rozmezí
let 2012 až 2015. Díky stávajícímu trendu,
kdy si moderní letouny ani v podobě čás-
tečně olétaných F-16A/B či F/A-18A/B ne-
bude schopna pořídit drtivá část vojen-
ských leteckých sil světa s ohledem na vy-
soké pořizovací náklady, budou „jedena-
dvacítky" a Northropy F-5 předmětem le-
teckého „second nandu", k čemuž již
v současné době dochází především v eko-
nomicky slabších zemích Afriky a částečně
také Asie. Ruku v ruce s tím jde i požadavek
modernizace.
I přes nepopiratelné úspěchy ve službě je
MiG-21 určitým zlomovým typem letounu
zkonstruovaného v OKB MiG a představuje
mezní hranici ve vývojové linii tohoto
„Opytno-Konstruktorskogo Bjura". Jestliže
v případě vývoje letadel MiG-15, MiG-17
a MiG-19 byly dokonale sladěny výkony,
bojové možnosti a aerodynamické řešení,
a to i v případech „sedmnáctek" a „devate-
náctek" vybavených radiolokátorem, u „je-
denadvacítek" bylo nutno v zájmu zacho-
vání výkonů vždy něco obětovat. V rámci
rodiny „jedenadvacítky" vznikly čtyři vývo-
jové generace, které budou v tomto seriálu
postupně popsány.
Hned na počátku monografie věnované
MiGu-21 je třeba uvést na pravou míru ně-
která zavádějící tvrzení, srovnávající „jede-
nadvacítku" s letouny západní provenience.
Nejčastěji je MiG-21 porovnáván s těžkým
americkým strojem MDD F-4 Phantom II
anebo naopak s lehkým Northropem F-5E/
F Tiger II. V obou případech srovnání pokul-
hává. Zatímco srovnání mezi Phantomem II
a „jedenadvacítkou" je pověstným porovná-
váním „jablek a hrušek", u Northropu F-5E/F
lze říci, že se jedná o srovnání pouze přibliž-
né, spíše analogické. F-4 Phantom II byl
těžkým víceúčelovým strojem a jeho bojové
určení bylo úplně jiné. To, že je s „jedena-
dvacítkou" srovnáván, lze přičíst jeho stře-
tům v bojových konfliktech nad Vietnamem
v době tzv. vietnamské války (1965 až 1973)
a nad Středním východem v konfliktech v le-
tech 1970, 1973 a 1982. Northrop F-5E/F
Tiger II se řadou svých parametrů letounu
MiG-21 přibližuje a obratností a hmotností
neseného bojového nákladu jej překonává,
ale v jeho neprospěch hovoří o více než 400
km/h nižší maximální rychlost a některé
další vlastnosti. Nejlepší srovnání by sice
bylo s francouzskými letouny Mirage III.C
a Mirage III.E/R, ovšem ty byly o zhruba
Zkušební prototyp Je-6/3 se od pozdějších sériových le-
tounů MiG-21F lišil jen nepatrné.
The Ye-6/3 trial prototype was only slightly different from the
later MiG-21F of lot production.
420416606.002.png
Nahoře: MiG-21F vyrobený v roce 1958 v předsérii
v Gorkém.
Dole: MiG-21 F počátečních výrobních sérií.
Above: This MiG-21F was manufactured in pre-lot produc-
tion in Gorki, 1958.
Below: The MiG-21F of the initial production lots.
byla v průběhu výroby prvních sérií letounu
MiG-21F změněna, aniž by došlo ke změně
jejího tvaru a velikosti.
Pracovní prostory pilota letounu MiG-21F
odpovídaly provedení E-6/3. Jejich překryt
byl dvoudílný a sestával z velkého předního
a malého zadního dílu. Celý přední díl se
otevíral směrem dopředu nahoru, kolem
čepu ve spodní straně čelního štítku. Pilot
seděl na Vystřelovací sedačce typu SK-1
a v případě katapultáže byl chráněn před
náporem vzduchu současně odděleným
krytem kabiny. Čelní pancéřové sklo nebylo
součástí vlastního kabinového krytu a bylo
umístěno uvnitř kabiny v samostatném
rámu.
Vedle základních kontrolních a letových
přístrojů patřil k vybavení letounu optický
zaměřovač ASP-5ND, jenž byl spřažen s ra-
diodálkoměrem SRD-5 Kvant a s infračidlem
SIV-52. Radiovybavení tvořila radiostanice
typu R-802V pro oboustranné spojení, iden-
tifikátor SRO-2, výstražný přijímač radiolo-
kačních signálů zadní polosféry SPO-2 Si-
rena 2, radiokompas ARK-10, přijímač po-
zemních návěstidel (traťových radiomajáků)
typu MRP-56 a aktivní odpovídač SOD-
57M.
Základní výzbroj letounu MiG-21F tvořila
dvojice třicetimilimetrových kanonů NR-30
s palebným průměrem 30 nábojů na hlaveň.
Kanony byly vestavěny do spodní části
trupu pod pilotní kabinou a byly vzájemně
předsazeny. Další výzbroj mohl letoun MiG-
21F nést pod křídlem. Standardně bylo ne-
seno po jedné raketnici UB-16-57U se 16
neřízenými raketami třídy vzduch-vzduch
typu S-5M (ARS-57M) nebo vzduch-země
typu S-5K (KARS-57), v obou případech
ráže 57 mm. Bylo možno nést nejen další
verze rakety S-5, ale také velkorážní neří-
zené rakety S-24 (ARS-240) ráže 240 mm
a letecké pumy o hmotnosti od 50 do 500
kilogramů. Mimoto bylo možno pod křídlo
letounu MiG-21F podvěsit vedle standard-
ních druhů výzbroje také jiné speciální druhy
zbraní, včetně kontejnerů s napalmem. Až
v průběhu řadové operační služby se na ně-
kterých strojích verze MiG-21 F objevily také
protiletadlové řízené rakety typu R-3S,
představující ruský analog známé americké
protiletadlové letecké rakety AIM-9B Side-
winder, vybavené infrahlavicí a nesené po
jednom exempláři na odpalovacím zařízení
pod každou polovinou křídla. V případě, že
MiG-21 F nesl pod křídlem dvě pumy
o hmotnosti 500 kg, nebylo možno podvěsit
přídavnou palivovou nádrž. Byl-li MiG-21 F
použit pro taktický průzkum, mohl nést
v levé polovině křídla, v místě výklopného
přistávacího reflektoru, letecký fotoaparát
A-39.
200 km/h rychlejší „na maximálce", což bylo
dáno použitými konstrukčními materiály a je-
jich větší odolností při tepelném ohřevu.
Srovnání se strojem Lockheed F-104 Star-
fighter opět poněkud pokulhává, byť se „je-
denadvacítky" s nimi utkaly v průběhu in-
dicko-pákistánského konfliktu v zimě 1971
a s výsledkem ne právě lichotivým pro ame-
rický stroj.
Nyní však již k vlastnímu vývoji „jedena-
dvacítky". Výsledky získané při zkouškách
experimentálních prototypů označených
jako E-6/1, E-6/2 a E-6/3 vedly k vývoji
stroje, který v rámci OKB MiG nesl typové
označení E-6T (resp. Je-6T) a tovární pak
„Izdělije 72". Vojáci si ovšem tento letoun
označili v rámci vlastní typové nomenklatury
jako MiG-21F.
Letoun v této podobě se suffixem „F" jako
Forsirovannyj (Zesílený), vznikl v roce 1958
a představoval již skutečně plnohodnotný
bojový stroj a byl také první řadovou verzí
MiGu-21, i když na tomto letounu zůstaly
ještě zachovány všechny charakteristické
znaky prototypu E-6/3, tj. tvarové a kon-
strukční, způsob technologie stavby, pa-
lubní systémy, avionika, palubní elektronika
a výzbroj.
Trup stroje MiG-21 F zůstal konstrukčně
řešen jako vřetenovitý s kruhovým průřezem
přední i zadní části, s oválným průřezem ve
střední části, pomocnou kýlovou stabili-
zační plochou pod zádí, pitot-statickou tru-
bicí pod středem nasávacího otvoru a nasá-
vacím otvorem s třípolohovým představitel-
ným kuželem difuzoru. Pomocná kýlová
stabilizační plocha byla u prvních sériových
strojů řešena podobným způsobem jako
u experimentálních prototypu, avšak v prů-
běhu sériové výroby byla nahrazena delší
plochou, která začínala ihned za rovinou od-
dělitelné zadní části trupu a shodnou s pro-
vedením, které později obdržely sériové
stroje verze MiG-21 F-13. Trojúhelníkové
křídlo mělo šíp náběžné hrany 57° a bylo
stejného provedení jako u experimentálních
strojů E-6/2 a E-6/3. Prototypovému prove-
dení odpovídalo rovněž konstrukční řešení
SOP a VOP. Vlastní záď trupu byla mírně
přesazena za odtokovou hranu směrového
kormidla a zakrývala segmentovou výtoko-
vou trysku motoru. Svislá ocasní plocha zů-
stala v původním „úzkém" provedení a pod-
vozek letounu MiG-21F byl převzat z E-6/3
beze změny.
MiG-21F byl poháněn proudovým moto-
rem typu R-11F-300 s maximálním tahem
38,02 kN/3 880 kp bez přídavného spalo-
vání a s nejvyšším tahem 56,25 kN/5 740
kp se zapojeným přídavným spalováním.
Palivo bylo neseno v šesti vakových nádr-
žích, umístěných ve střední a zadní části
trupu a ve dvou integrálních nádržích v kří-
dle. Původně mohly nádrže nést pouze
2160 litrů LPH, ale již během sériové výroby
byl jejich obsah zvětšen na 2 300 litrů při
zachování jejich počtu. Na centrálním zá-
věsníku pod trupem bylo možno nést pod-
věšenu přídavnou palivovou nádrž o obsahu
490 litru. Ta byla aerodynamicky tvarována
tak, aby s ní bylo možno létat i při transso-
nických rychlostech. Rovněž její konstrukce
Ještě před ukončením cyklu státních
zkoušek letounu MiG-21 F, na základě sku-
Letoun MiG-21F (Fishbed B) vyslovený v moskevském vo-
jenském muzeu.
The MiG-21F (Fishbed B) aircraft axhibited in the Moscow
Military Museum.
420416606.003.png
Vlevo: detail ocasních ploch vystaveného MiGu-21F.
heft: An empennage detail of the exhibited MiG-21F.
Nahoře: Stíhací MiG-21 F-13 československého letectva dodaný ze Sovětského svazu.
Above: The MiG-21F-13 fighter of the Czechoslovak Air Force supplied from Soviet Union.
tečnosti, že experimentální prototypy pro-
kázaly výbornou stabilitu za letu,
ovladatelnost a obratnost, potvrdil zku-
šební pilot K. K. Kokkinaki, že stroj může
být předán do užívání útvarům sovětské
PVOS a Frontového letectva a jeho pilotáž
jsou schopni zvládnout řadoví piloti. Aniž se
čekalo na závěr státních zkoušek, zahájily
moskevský výrobní letecký závod Znamja
Truda a závod v Gorkém (Nižní Novgorod),
přípravu sériové výroby. Ta probíhala v le-
tech 1959 a 1960 a dala celkem 30 strojů
MiG-21 F vyrobených v roce 1959 v Moskvě
a dalších 69 exemplářů téže verze vyrobe-
ných v roce 1960 v Gorkém. Poté byl letoun
MiG-21 F nahrazen na výrobní lince moder-
nější modifikací, označenou MiG-21 F-13.
Ta vlastně představuje základní sériové
provedení vyráběné v masovém měřítku.
V typovém kódu paktu NATO obdržel tento
letoun označení Fishbed-C. Sériová výroba
této verze byla zahájena mimo podniků le-
teckého průmyslu SSSR, také v Aero Vodo-
chody, v Indii v koncernu Hindustan Aero-
nautics Ltd. a v Čínské lidové republice
v řadě závodů. V ČLR bylo navíc ve vývoji
verze MiG-21 F-13 (označené J-7, pro účely
exportu F-7) pokračováno, zcela samostat-
ně a jiným směrem, než šel vývoj „jedena-
dvacítky" v OKB MiG.
Verze MiG-21 F-13 byla oproti MiGu-21F
opět aerodynamicky zdokonalena a další
vývoj prodělalo rovněž její vybavení. V prů-
běhu sériové výroby bylo změněno prove-
dení zadní, pevné části překrytu přiléhající
k trupovému „hřbítku", jenž na rozdíl od ve-
rze „F" byl potažen duralovým plechem na-
místo tvarovaného překrytu z organického
skla. Svislá ocasní plocha byla poněkud sní-
žena a obdržela kýlovou plochu o větší
hloubce při zachování plochy směrového
kormidla. Původní trupová hlavňová výzbroj
dvou třicetimilimetrových kanonů NR-30
byla redukována na jednu zbraň téhož typu,
jenž byla umístěna na pravé spodní části
trupu pod kabinou se zásobou 30 nábojů,
zatímco prostor po zbrani na levé straně byl
překryt plechovým aerodynamickým vý-
stupkem.
Historie modifikace MiG-21 F-13 začíná
okamžikem, kdy byly první tři sériové stroje
MiG-21 F předány z výrobního závodu zpět
do prototypového závodu OKB MiG, kde
obdržely novou, pod křídlo podvěšovanou
výzbroj v podobě dvou leteckých protileta-
dlových samonaváděcích raket K-13 (R-3S).
Touto přestavbou vznikly nové experimen-
tální prototypy typového označení E-6T/1,
E-6T/2 a E-6T/3. Vedle všestranných továr-
ních i vojenských zkoušek, byly s těmito
upravenými letouny provedeny státní
zkoušky nového zbraňového systému, jenž
byly zakončeny v roce 1960. Současně s in-
stalací raketové výzbroje obdržely letouny
nový radiodálkoměr SRD-5M(MK) a zařízení
VRD-24 určené k odpalu raket. Tento pří-
stroj určoval skutečný okamžik odpalu raket
v závislosti na výšce a rychlosti letu stíha-
cího letounu a na rychlosti přiblížení k cíli.
Tyto prototypové stroje vycházející
z MiGu-21F měly vedle nové výzbroje za-
chovánu výzbroj hlavňových zbraní sestáva-
jící z dvojice kanonů typu NR-30.
Sériové letouny vyzbrojené raketami R-3S
(K-13) obdržely vojenské označení MiG-
21 F-13 (suffix „13" označoval modifikaci vy-
zbrojenou raketami K-13), zatímco typové
označení v rámci OKB MiG bylo E-6T (resp.
Je-6T) a tovární pak „Izdělije 72", přičemž
z hlavňové výzbroje zůstal zachován jen ka-
non NR-30 instalovaný na pravé straně. V le-
teckém výrobním závodě v Gorkém bylo
v roce 1960 vyrobeno 114 sériových le-
tounů. Počínaje sériovým číslem 74210701
byla zahájena výroba nové modifikace, jež
nesla stále vojenské označení MiG-21 F-13,
v rámci OKB také E-6T, ale ve výrobním zá-
vodě označení „Izdělije 74". Tato modifikace
měla na rozdíl od původního provedení sní-
ženu svislou ocasní plochu s ostřejším
a kratším přechodem náběžné hrany do ae-
rodynamického hřbítku, přičemž byla sou-
časně zmenšena velikost kýlové plochy
z původních 4,08 m 2 u verze MiG-21 F na
3,80 m 2 u verze MiG-21 F-13 „Izdělije 74".
Této velikostní změny bylo dosaženo tím, že
došlo ke snížení výšky a zároveň k zvětšení
hloubky SOP, přičemž velikost směrového
kormidla se nezměnila a měla plochu
0,965 m 2 . Zároveň se od letounu uvedené-
ho sériového čísla stala standardní instalace
prodloužené pomocné svislé kýlové plochy
pod zádí trupu, která nyní začínala na úrovni
dělicí roviny mezi střední částí trupu a zadní
oddělitelnou částí trupu, hned za úrovní od-
tokové hrany křídla. Počínaje sériovým čís-
lem 74210815 byly do křídla vestavěny na-
místo původních dvou, čtyři integrální pali-
vové nádrže (v každé polovině dvě - přední
a zadní), přičemž se celkové množství pa-
liva nesené ve vnitřních nádržích zvětšilo na
2 470 litrů a pod trupem mohla být opět
nesena na centrálním trupovém závěsníku
přídavná palivová nádrž o obsahu 490 litrů.
Vřetenovitý trup s kruhovým průřezem
v přídi a na zádi a s oválným průřezem ve
střední části, měl poloskořepinovou kon-
strukci. Pod nasávacím otvorem, byla upro-
střed středního věnce a částečně za ním,
uchycena pitot-statická trubice, která byla
na strojích E-6T/1, E-6T/2 a E-6T/3 jedno-
duchá a na sériových strojích modifikací Iz-
dělije 72 a 74 v podobě s malými křidélko-
vými snímači úhlů náběhu a snosu.
V nasávacím otvoru vzduchového kanálu
v přídi trupu byl umístěn malý dvoustupňový
třípolohový automaticky přestavitelný kužel
difuzoru, kterým byl měněn průřez nasáva-
cího otvoru, a tím také průtočné množství
vzduchu přicházející k motoru (viz článek
plk. ing. v. v. Miloslava Neuberga v tomto
čísle Aero-Plastic Kits Revue). V zadní po-
loze byl kužel zasunut a k jeho vysunutí do
první polohy docházelo až při rychlosti M =
1,5 a k vysunutí do další polohy při rychlos-
tech M = 1,85 až M = 1,9. Pro kanon NR-30
bylo neseno třicet nábojů ráže 30 mm, což
stačilo k narušení pevnosti konstrukce
bombardéru například typu Boeing B-47
Stratojet. Těsně za úrovní kořene náběžné
hrany křídla byly u verze MiG-21 F a MiG-
21 F-13 uchyceny na spodní části trupu dva
aerodynamické brzdicí štíty, každý o ploše
0,38 m 2 , vyklápěné směrem dopředu a dolů
o 25°. Za centrálním trupovým závěsníkem,
ve střední části trupu, byl zespodu uchycen
zadní brzdicí štít kapkovitého tvaru o ploše
0,47 m 2 a vychylovaný maximálně o 40°
směrem dopředu dolů. Pod zádí trupu je
uchycena již vzpomenutá pomocná kýlová
stabilizační plocha o rozměru 0,352 m 2 .
V přední části této plochy je pod dielektric-
kým krytem umístěna anténa systému Lazur
a radiokompasu ARK-10. Ve spodní části
Také vojenské letectvo Německé demokratické republiky
melo ve výzbroji nadzvukové MiGy-21F-13.
German Democratic Republic Air Force was also armed by
the MiG-21F-13 supersonics.
420416606.004.png
Přední část letounu MiG-2 1F-13 s dobře viditelnými proti-
pumpáiními dvířky a zaplechovanou zadní částí překrytu
kabiny pilota charakterizující licenční, ve Vodochodech,
vyrobené stroje.
A nose part oj the MiG-21 F-13 aircraft with a clear visibíe
anti-surging door and by a metal sheet covered rear part of
the pilot 's cockpit, characterizing machines of licence pro-
duction performed in the Vodochody factory.
kola byla zavěšena na jednoduchých pod-
vozkových nohách a krátkých poloosách
z vnější strany a měla rozměry 660x200 mm.
Podvozkové nohy se klápěly směrem k sobě
do vybrání ve spodní části křídla, přičemž
kola se při zatažení pootočila proti svým
osám (posuzováno proti otevřené poloze)
o 87 °. Přední kolo podvozku typu KT-38A,
mělo rozměr 500x180 mm a bylo neseno na
vidlicovém závěsu na kloubové podvozkové
noze, která byla zatahována směrem do-
předu nahoru do spodku přední části trupu.
Hlavní ovládací systém podvozku byl hyd-
raulický, záložní pak pneumatický, tlumiče
byly hydropneumatické.
Mezi standardní vybavení MiGŮ-21F-13
patřil autopilot KAP-2K, ultrakrátkovlnná
radiostanice R-802V (RSIU-5V), automa-
tický radiokompas ARK-10, radiovýškoměr
RV-3, radiovýškoměr malých výšek RV-UM
(pro rozsah od 0 do 600 metrů) aktivní od-
povídač SOD-57M, přijímač pozemních ná-
věstidel (traťových radiomajáků) MRP-56P,
výstražný přijímač radiolokačních signálů ze
zadní polosféry SPO-2 Siréna 2 a identifiká-
tor (IFF) typu SRO-2. Jednokanálový auto-
pilot KAP-2K umožňoval tlumení rázu kolem
podélné osy letounu, stabilizoval nulový
úhel vychýlení v rozmezí od -35° do +35
a vyrovnával letoun do přímého letu v pří-
padě ztráty orientace pilota. Automatický
radiokompas ARK-10 umožňoval navigaci
podle radiomajáků a v případě nouze také
příjem rádiových povelů. Mimo to byl scho-
pen zjišťovat vzdálenost od radiomajáků.
Radiovýškoměr RV-UM měřil skutečnou
výšku letounu nad terénem v rozmezí od 0
do 600 metrů a informoval pilota o dosažení
nebezpečné výšky letu. Identifikátor IFF
typu SRO-2 Chrom vysílal na základě do-
tazu jiných rádiových systémů zakódovaný
signál vyjadřující státní příslušnost letounu.
Přeletový signalizátor („marker") neboli při-
jímač pozemních návěstidel či pozemních
traťových radiomajáků MRP-56P informoval
pilota o přeletu nad radiomajákem a signali-
zoval tento přelet jak akusticky, tak i pomocí
kontrolky na palubní desce. Aktivní odpoví-
dač SOD-57M předával informaci o výšce
letu pozemním radiolokátorům, individuálně
rozpoznával letoun, eliminoval místní poru-
chy a zvětšoval dosah spojení letounu přes
pozemní radiolokátor. Výstražná protiradio-
lokační stanice SPO-2 Siréna 2 sloužila
k protiradiolokační ostraze zadní polosféry
letounu.
Letoun MiG-21F-13 byl poháněn jedním
turboreaktivním motorem typu R-11F-300
zádě trupu byla umístěna schránka brzdi-
cího přistávacího padáku o ploše 16 m 2 .
Padák s kruhovým vrchlíkem zkracoval do-
jezd této verze „jedenadvacítky" při přistání
asi na polovinu, což bylo zhruba 400 metrů.
Na bocích přední části trupu, ještě
v oblasti přední části vzduchového kanálu,
byly na obou stranách umístěny obdélní-
kové přisávací a protipumpážní otvory. Ty
měly dvířka ovládané automaticky v závis-
losti na tlakových poměrech uvnitř vzducho-
vého kanálu. Na bocích trupu, těsně před
kořenem křídla byly uchyceny startovací
klapky.
Křídlo mělo trojúhelníkový tvar se šípovi-
tostí náběžné hrany 57 ° , profil CAGI S-12,
relativní tloušťku v kořeni 4,2 % a na
koncích pak 5 %. Mělo negativní vzepětí
- 2 ° a úhel nastavení 0 °. Délka tětivy křídla
v ose letounu byla 5,97 metru a délka SAT
činila 4,002 metru, zúžení křídla pak dosa-
hovalo hodnoty 2,22. V úrovni tří čtvrtin roz-
pětí křidélek byly před nimi umístěny malé
aerodynamické plůtky o výšce 7 % střední
aerodynamické tětivy křídla. Téměř celou
odtokovou hranu zabíraly vztlakové klapky
a křidélka. Klapky byly Fowlerova typu
s plochou 0,935 m , křidélka měla plochu
0,590 m 2 a do jejich ovládacího systému
byly vřazeny boostery BU-45. Křidélka se
vychylovala směrem nahoru i dolů o 20 °
a při přistání o - 24,5 ° dolů.
Prostorná pilotní kabina byla překryta
kapkovitým krytem s čelním štítkem vyrobe-
ným z jednoho kusu organického skla. Kryt
se odklápěl kolem závěsů pod čelním
štítkem, směrem dopředu a nahoru. Za čel-
ním štítkem se nacházelo pancéřové sklo
o síle 62 mm, jenž bylo uchyceno ve vlast-
ním rámu a netvořilo součást překrytu
kabiny. Kabina MiGu-21F-13 byla konstruo-
vána jako hermetická, klimatizovaná a byla
v ní udržována provozní teplota 15 ° Celsia
s povolenou tolerancí ±5° Celsia. K základ-
nímu přístrojovému vybavení verze F-13
patřil rychloměr KUSI-2500K, machmetr
M-2.5K, kurzový systém KSI a umělý hori-
zont AGD-1. Pilot seděl na Vystřelovací se-
dačce typu SK-1, účinné od výšky letu 110
metrů a do přístrojové rychlosti 1 100 km/h.
Při nouzovém opuštění letounu pomocí ka-
tapultáže tvořil otevřený překryt kabiny první
ochranu pilota před dynamickým nárazem
a byl odhazován současně s vymrštěním pi-
lotní sedačky. Pancéřovou ochranu pilota
tvořily plechy mezi trupovými přepážkami
č. 6 až č. 11 a pancéřovou ochranu měl také
záhlavník pilotní sedačky. Mezi standardní
vybavení pilotů patřil také výškový kompen-
zační oděv typu VKK-4.
Maximální průměr trupu dosahoval 1,242
metru a maximální příčný průřez dosahoval
hodnoty 1,280 m 2 .
Svislá ocasní plocha měla šípovitost ná-
běžné hrany 60°, symetrický profil typu
CAGI S-11 o relativní tloušťce 6 %. Kýlová
plocha již byla popsána jak pro Izdělije 72
tak pro následující Izdělije 74. Směrové kor-
midlo se vychylovalo na obě strany o 25°.
Vodorovná ocasní plocha byla stejného
tvaru s plochou 3,94 m 2 a šípovitostí náběž-
né hrany 55°, měla symetrický profil A6A
a relativní tloušťku 6 %. Vychylovala se
směrem nahoru o 7,5° a dolů o 16,50°. Na
okrajích byla uchycena štíhlá tělesa proti-
flutterových závaží a do systému ovládání
VOP byl vřazen automatický systém vyva-
žování ARU-3V.
Podvozek letounu MiG-21F-13 byl klasic-
kého příďového typu. Hlavní podvozková
Letový snímek Indického MiGu-21F-13 Typ 74.
Flight snap of the Indian MiG-21F-13, Type 74.
420416606.005.png
Nahoře: Finský MiG-21F-13 na základně Rovaniemi v Laponsku.
Above: The Finnish MiG-21F-12 on the Rovaniemi base in Lapland.
Vlevo: Kokpit letounu MiG-21F-13.
Lep: The MiG-21F-13 cockpit (J. Miller).
Dole: MiG-21F-12 finského llmavoimatu přistává na letišti Halli v jižním Finsku.
Below: The MiG-21F-12 of the Finish llmavoimat is landing on the Halli airfield in Southern
Finland.
(Izdělije 37F) s maximálním tahem bez za-
pojeného přídavného spalování 38,02 kN/
3 880 kp. Se zapnutým přídavným spalová-
ním bylo možno běžně dosáhnout hodnoty
tahu 48,02 kN/4 880 kp a maximálně až
56,25 kN/5 740 kp. Tento proudový motor
měl šestistupňový axiální kompresor, deset
spalovacích komor, dvoustupňovou osovou
turbínu, komoru přídavného spalování a vý-
tokovou segmentovou trysku s regulovatel-
ným průřezem. Palivo bylo neseno v šesti
vakových trupových nádržích jenž měly ob-
sah 235, 720, 265, 200 a 240 litrů. Mimo to
bylo možno nést ve dvou předních a dvou
zadních integrálních palivových nádržích
umístěných v křídle 2x 175 a 2x 110 litrů
LPH. Celkové množství neseného paliva ve
vnitřních palivových nádržích mohlo dosáh-
nout až 2 740 litrů. Mimo to bylo možno nést
pod trupem speciálně tvarovanou superso-
nickou přídavnou nádrž o obsahu 490 litrů
LPH. Podle některých tvrzení byla údajně
v průběhu řadové služby letounů verze
MiG-21 F-13 používána také osmisetlitrová
přídavná nádrž, tzv. Moby Dick, ale tato in-
formace se nám zdá dosti spekulativní
vzhledem ke známým výkonům pohonné
jednotky modifikace F-13.
Výzbrojní schéma letounu MiG-21F-13
bylo vzhledem k operačnímu určení stroje
velmi rozmanité. Mimo pevně vestavěného
třicetimilimetrového kanonu NR-30 bylo
možno na odpalovací lišty zavěšené na
podkřídelní závěsníky, umístit řízené rakety
pro vedení vzdušného boje, typu K-13T (R-
3S) vybavené samonaváděcí infrahlavicí.
Rakety K-13T (R-3S), které tvořily základní
a také hlavní výzbroj MiGu-21 F-13 byly ana-
logem, nikoliv kopií americké rakety AIM-9B
Sidewinder, jak je velmi často uváděno.
V průběhu bojů mezi letectvem ČLR a jed-
notkami USAF na ostrově Formosa (Tchaj-
wan) se dostal do rukou Číňanů sestřelený
stroj F-86 Sabre, vyzbrojený raketami Side-
winder. Jeho trosky společně s nepoškoze-
nými raketami předala Mao Ce-tungova
Čína SSSR k dalšímu výzkumu a ke zkouš-
kám. Zde byla zahájena výroba analogu
a zkoušky prvních raket K-13T proběhly na
stroji MiG-19S, přičemž některé z jeho verzí
obdržely tyto rakety dodatečně do výzbroje.
Účinný dosah ruského analogu Sidewinderu
činil jeden až sedm kilometru.
K útokům na pozemní cíle byly určeny
bloky UB-16-57U a později také UB-32
s 16 resp. 32 neřízenými raketami S-5 ráže
57 mm. Mimo to bylo možno nést po
jedné těžké raketě S-24 ráže 240 mm anebo
pumy o hmotnosti od 50 do 500 kilogramů.
Protizemní výzbroj verze MiG-21F-13 se ne-
lišila od verze MiG-21 F.
K zaměřování zbraní byl používán optický
zaměřovač typu ASP-5ND, jenž byl spřažen
s radiodálkoměrem SRD-5M anebo SRD-
5MK Kvant. Omezeně bylo možno letouny
MiG-21 F-13 a také jejich předchůdce MiG-
21F používat k fotoprůzkumným operacím
taktického významu, instalací fotoaparátu
AFA-39 do levé poloviny křídla namísto při-
stávacího reflektoru. Speciální úpravu před-
stavovaly pro tento účel finské letouny
MiG-21 F-13. Menší část finských „eFek"
byla po dodávce moderních strojů MiG-
21 bis přestavěna do podoby fotoprůzkum-
ných strojů a nosila na závěsnících pod kří-
dlem speciální průzkumný kontejner, zřejmě
s několika kamerami Vinten F70. Bohužel
mimo vnějšího vzhledu letounu s emblémem
průzkumné jednotky, není podoba této fin-
ské úpravy letounu MiG-21 F-13 známa. Dá
se však předpokládat, že fotoprůzkumné
kontejnery jsou analogické s těmi, které nosí
stroje BAe.Hawk Mk.51 nebo 51 A.
Letoun verze MiG-21 F-13 nahradil na vý-
robní a montážní lince hlavního výrobního
závodu MiGů v Gorkém první sériovou verzi
MiG-21 F, již v roce 1960. Ještě v témže roce
zde bylo vyrobeno 132 exemplářů této ver-
ze „jedenadvacítky", v roce 1961 dalších
272 strojů a v následujícím roce série 202
letadel. Mimo to bylo ve státním leteckém
závodě ve Tbilisi vyrobeno 17 strojů verze
F-13, které byly společně s 606 letouny vy-
robenými v Gorkém, určeny pro výzbroj jed-
notek WS SSSR, především PVO a FA. Pro-
dukce verze MiG-21 F-13 v modifikaci Izdě-
lije 74 byla v Gorkém zakončena již v roce
1962 v souvislosti s náběhem sériové vý-
roby nové verze MiGu-21. V období let
1962 až 1965 však pokračovala výroba ver-
ze MiG-21 F-13 pro export v moskevském
závodě Znamja Truda.
Část vyrobených strojů MiG-21 F-13 v mo-
difikaci Izdělije 74 a také Izdělije 72 s úzkou
svislou ocasní plochou, byla exportována
do Československa, Čínské lidové republi-
ky, NDR, na Kubu a dalších zemí Varšavské
smlouvy. Nemalý objem exportu šel hned
v první polovině šedesátých let do arab-
ských států v oblasti Středního východu
a severní Afriky. Irák, Egypt, Sýrie a později
také Alžírsko obdržely série po 60 exemplá-
řích verze MiG-21 F-13 již na přelomu let
1962 až 1963 a v roce 1965/66, což velmi
narušilo strategickou rovnováhu v oblasti.
Proto se MiG-21 F-13 stal předmětem zájmu
nejen Izraelců, ale také Američanů a pocho-
pitelně také Ústřední zpravodajské služby
Spojených států (CIA), která potřebovala
zpracovat analýzu „jedenadvacítky" po
technické stránce, po stránce jejích bojo-
vých možností a tyto informace předat
ozbrojeným silám Spojených států.
Sériová výroba letounu verze MiG-21 F-13
v modifikaci Izdělije 74 byla s malými kon-
strukčními změnami zahájena v Aero Vodo-
420416606.001.png
Zgłoś jeśli naruszono regulamin