totoznost.pdf

TOTOŽNOST

Milan Kundera

překlad: C.D.B.

Hotel v městečku na pobřeží Normandie, které si náhodou našli v průvodci. Chantal tam dorazila v

pátek večer a strávila noc sama bez Jean-Marca, který za ní měl přijet v sobotu kolem poledního.

Nechala v místnosti malou cestovní tašku, šla ven a po krátké procházce neznámými ulicemi se

vrátila do hotelové restaurace. V sedm třicet byla ještě prázdná. Usadila se u stolu a čekala, až si jí

někdo všimne. Na vzdáleném konci místnosti, v blízkosti dveří do kuchyně, byly zabrány do hovoru

dvě servírky. Jelikož velice nerada zvyšovala hlas, Chantal vstala, přešla místnost a zastavila se u

nich; byly však příliš zaujaty svým tématem: "Povídám ti, že už je to deset let. Já je znám. Je to

hrozné. A nikde ani stopa. Ani jediná. Bylo to v televizi." Druhá servírka: "Co se mu jenom mohlo

stát?" "Nikdo si to ani nedokáže představit. A to je na tom to strašné." "Vražda?" "Prohledali to

všude." "Únos?" "Ale kdo by to dělal? A proč? Nebyl to žádný boháč, ani nikdo důležitý. Ukazovali

je v televizi. Jeho děti, ženu. Je to zoufalé. Uvědomuješ si to?"

Pak si všimla Chantal: "Znáte ten program v televizi o lidech, kteří zmizeli? Jmenuje se Sešli z očí."

"Ano," řekla Chantal.

"Možná jste viděla, co se stalo rodině Bourdieuových. Jsou odtud."

"Ano, je to hrozné," řekla Chantal a nevěděla, jak obrátit hovor o tragédii k všednímu tématu,

jakým bylo jídlo.

"Chcete asi večeřet," řekla nakonec druhá servírka.

"Ano."

"Zavolám vrchního. Jděte se posadit."

Její kolegyně pokračovala: "Představte si, že někdo, koho milujete, zmizí, a vy se nikdy nedozvíte,

co se s ním stalo! To je k zbláznění!"

Chantal se vrátila ke svému stolu; vrchní přišel za pět minut; objednala si studené jídlo, velmi

prosté, nerada jí sama, ach, jak jen nesnáší jíst sama!

Krájela šunku na talíři a nedokázala zastavit běh myšlenek, který spustily servírky – ve světě, kde

každý náš pohyb je monitorován a zaznamenáván, kde nás v obchodních domech sledují kamery,

kde do sebe lidé neustále navzájem strkají, kde se člověk nemůže dokonce ani milovat, aniž by se

ho druhý den dotazovali výzkumníci a lidé provádějící průzkum veřejného mínění ("Kde se

milujete" "Kolikrát týdně?" "S kondomem nebo bez?"), jak je možné, aby někdo unikl dohledu a

ztratil se beze stopy? Ano, ovšemže zná onen program s tím názvem, který jí nahání hrůzu, Sešli z

očí , jediný program, který ji odzbrojuje svou opravdovostí, svým smutkem, jako kdyby zásah

odněkud odjinud donutil televizi vzdát se veškeré své povrchnosti; moderátor vážným tónem

vyzývá diváky, aby poskytli všechny důkazy, které by mohly pomoci nalézt pohřešovanou osobu.

Na konci programu ukazují jeden po druhém obrázky všech lidí, kteří Sešli z očí a o nichž se

mluvilo v předchozích dílech; některé nemohli nalézt až jedenáct let.

Představuje si, že jednoho dne takto ztratí Jean-Marca. Že se nikdy nic nedoví, a že jí nezbyde než

si představovat naprosto všechno a úplně cokoliv. Dokonce by se ani nemohla zabít, neboť

sebevražda by byla zradou, odmítnutím čekat, ztrátou trpělivosti. Byla by odsouzena k tomu žít až

do konce života v ustavičné hrůze.

Odešla nahoru do svého pokoje, s obtížemi usnula a probudila se uprostřed noci po dlouhém snu.

Vyskytovaly se v něm výhradně postavy z její minulosti – její matka (dávno mrtvá) a, a to

především, její bývalý manžel (neviděla ho léta a vypadal jinak, jako kdyby režisér snu provedl

špatný casting); byl tam se svou panovačnou, energickou sestrou a se svou novou ženou (nikdy ji

neviděla, nicméně ve snu o její totožnosti nepochybovala); nakonec jí učinil nějaké vágní erotické

návrhy a jeho nová manželka ji políbila prudce na ústa a pokusila se vsunout jazyk mezi Chantaliny

rty. Navzájem se olizující jazyky ji vždy znechucovaly. Ve skutečnosti ji probudil právě ten polibek.

Její nevolnost vyvolaná snem byla tak mimořádně silná, že ji přiměla přijít na to, co bylo její

příčinou. Myslí si, že to, co ji tolik znepokojilo, je potlačení přítomnosti způsobené snem. Ona totiž

vášnivě lpí na své přítomnosti; nic na světě by ji nepřimělo vyměnit ji za minulost nebo za

budoucnost. Z toho důvodu nemá sny ráda – nastolují nepřijatelnou rovnost různých období téhož

života, nivelizující časový souběh všeho, co člověk kdy zažil; znevažují přítomnost tím, že jí upírají

její privilegované postavení. Jako v tom nočním snu – vymazal celý kus jejího života – Jean-Marca,

jejich společný byt, všechny ty roky, které strávili spolu, namísto něho se těžkopádným krokem

dostavila minulost, lidé, s kterými se dávno rozešla a kteří se snažili polapit ji do sítí banálního

sexuálního svádění. Cítila na ústech mokré rty ženy (ženy nikterak ošklivé – režisér snu byl

poměrně náročný při výběru herečky) a bylo jí to do té míry nepříjemné, že jde uprostřed noci do

koupelny a dlouze se myje a kloktá.

F. byl velmi dávný přítel Jean-Marca, znali se ze školy; měli stejné názory, vycházeli spolu dobře a

zůstali v kontaktu až do dne, který nastal před několika lety, kdy se na něj Jean-Marc najednou a s

konečnou platností rozhněval a přestal se s ním vídat. Když se dozvěděl, že F. je velmi nemocný v

nemocnici v Bruselu, neměl ani trochu chuť ho navštívit, ale Chantal naléhala, aby šel.

Pohled na starého přítele byl zdrcující – pamatoval si ho takového, jaký byl ve škole – jemný

chlapec, vždy dokonale oblečený, obdařený přirozenou kultivovaností, vedle které si Jean-Marc

připadal jako nosorožec. Subtilní, zženštělé rysy, které kdysi způsobovaly, že F. vypadal na svůj věk

mladší, jej nyní činily starším – jeho tvář se zdála být groteskně malá, scvrklá, plná vrásek, jako

mumifikovaná hlava egyptské princezny mrtvé čtyři tisíce let; Jean-Marc pohlédl na jeho paže – v

jedné měl infúzi, znehybněnou, s jehlou vsunutou do žíly, druhá zeširoka gestikulovala, a

zdůrazňovala to, co říkal. Odjakživa, když ho pozoroval, jak gestikuluje, měl dojem, že v poměru k

jeho malému tělu jsou paže F. ještě menší, zcela miniaturní, paže marionety. Toho dne byl tento

dojem ještě silnější, neboť jeho dětská gesta se tolik nehodila k vážnosti toho, o čem mluvil – F. líčil

koma, které trvalo několik dní, než ho lékaři vrátili zpět do života: "Znáš všechna ta vyprávění lidí,

kteří přežili vlastní smrt. Tolstoj o tom mluví v jedné povídce. Tunel se světlem na konci. Krása

světa tam na druhé straně, která člověka k sobě přitahuje. Tedy, přísahám ti, že tam žádné světlo

není. A co hůř, žádné bezvědomí. Víš všechno, slyšíš všechno, ale oni – doktoři – si to neuvědomují

a říkají všechno před tebou, dokonce i věci, které bys neměl slyšet. Že jsi kaput. Že tvůj mozek je

vyřízený."

Na okamžik se odmlčel. Pak řekl: "Netvrdím, že jsem měl úplně jasnou hlavu. Byl jsem si všeho

vědom, ale všechno bylo mírně zkreslené, jako ve snu. Čas od času se sen proměňoval v noční

můru. Až na to, že ve skutečnosti noční můra brzy přejde, začneš křičet a probudíš se, ale já křičet

nedokázal. A to na tom bylo to nejhorší, nemoci křičet. Být neschopen křičet uprostřed noční můry."

Znovu utichl. Pak: "Nikdy jsem se dřív nebál smrti. Teď ano. Nedokážu se zbavit myšlenky, že po

smrti dál žiješ. Že být mrtvý znamená prožívat nekonečnou noční můru. Ale dost už. Dost. Pojďme

mluvit o něčem jiném."

Před příchodem do nemocnice si Jean-Marc byl jistý, že ani jeden z nich nebude schopen vyhnout

se vzpomínce na jejich rozchod a že bude muset F. nabídnout pár neupřímných slov útěchy. Ale

jeho obavy byly zbytečné – myšlenka na smrt způsobila, že všechna jiná témata byla bezvýznamná.

Jakkoliv se F. snažil přejít k něčemu jinému, dál mluvil o svém trpícím těle. Jeho vyprávění uvrhlo

Jean-Marca do deprese, nevzbudilo v něm však žádné sympatie.

Je skutečně tak chladný, tak necitlivý? Jednoho dne před několika lety se dozvěděl, že ho F. zradil;

ach, tento výraz je až příliš romantický, jistě přehnaný. Ať tak či onak, rozčílilo ho to – na jednání

konaném v Jean-Marcově nepřítomnosti na něj všichni útočili a to ho později stálo zaměstnání. F.

byl na onom jednání přítomen. Byl tam a neřekl ani slovo na Jean-Marcovu obranu. Jeho droboučké

paže, které tak rády gestikulovaly, neučinily na obranu jeho přítele ani ten sebemenší pohyb. Jean-

Marc chtěl vyloučit, že se mýlil, a proto si velice pečlivě ověřil, že F. skutečně tehdy zůstal zticha.

Když získal naprostou jistotu, několik minut se cítil být nesmírně zraněn; potom se rozhodl, že se s

F. už nikdy neuvidí; a okamžitě poté se ho zmocnil úlevný pocit a nevýslovná radost.

F. právě dokončoval referát o svých strastech, když se, po další odmlce, jeho drobná tvář

mumifikované princezny rozjasnila: "Vzpomínáš na naše rozhovory ve škole?"

"Ani ne," řekl Jean-Marc.

"Když jsi mluvil o děvčatech, vždycky jsem ti naslouchal jako své autoritě."

Jean-Marc se snažil si vzpomenout, avšak jeho paměť neposkytla ani stopu po dávných

rozhovorech. "Co jsem já mohl komu povídat o děvčatech? Byl jsem šestnáctiletý moula."

"Vidím se, jak stojím před tebou," pokračoval F., "a říkám něco o dívkách. Vzpomínáš, vždycky mě

zaráželo, že krásné tělo může být strojem na vyměšování; říkal jsem ti, že stěží snesu, když dívka

smrká. A teď vidím tebe – zastavil ses, upřeně ses na mě podíval a řekl jsi podivně zkušeným

hlasem, upřímným a pevným: "Když smrká? Mně stačí, když vidím, jak její oko mrká, když vidím

ten pohyb víčka po rohovce, a zažívám pocit hnusu, který dokážu jen stěží ovládnout." Vzpomínáš

si na to?"

"Ne," odvětil Jean-Marc.

"Jaks na to mohl zapomenout? Pohyb víčka. Tak podivná představa!"

"Ale Jean-Marc mluvil pravdu; nepamatoval si na to. Kromě toho se ani nepokoušel pátrat v paměti.

Přemýšlel o něčem jiném – toto je skutečný a jediný důvod přátelství – stát se zrcadlem tak, aby si

druhá osoba mohla prohlížet svůj obraz z minulosti, který by, bez věčného blábolení o vzpomínkách

mezi kamarády, dávno vybledl.

"Víčko. Ty si na to skutečně nevzpomínáš?"

"Ne," řekl Jean-Marc, a pak, jen pro sebe, tiše dodal: takže ty prostě nechceš pochopit, že kašlu na

zrcadlo, které mi nastavuješ?

F. přemohla únava a on utichl, jako kdyby ho vzpomínka na víčko zcela vyčerpala.

"Měl bys spát" řekl Jean-Marc a vstal.

Když odcházel z nemocnice, cítil neodolatelnou touhu po tom, být s Chantal. Kdyby nebyl býval

tak vyčerpán, odjel by okamžitě. Předtím, cestou do Bruselu, si představoval, jak si ráno dá

důkladnou snídani a vydá se na cestu v klidu, beze spěchu. Avšak po setkání s F. si nastavil cestovní

budík na pět ráno.

Unavená po špatně strávené noci Chantal vyšla z hotelu. Cestou k pobřeží se střetávala s turisty,

kteří sem přijeli na víkend. Všechny hloučky představovaly stejný vzorec – muž tlačil kočárek s

dítětem, žena kráčela vedle něj, mužův výraz byl pokorný, úzkostlivý, muž se usmíval, byl trochu

rozpačitý a nekonečně ochotný sklánět se nad děckem, utírat mu nos, tišit jeho pláč; výraz ženy byl

blazeovaný, odtažitý, samolibý, někdy dokonce (z těžko pochopitelných důvodů) nazlobený. Tento

vzorec Chantal viděla opakovaně v několika variantách – muž vedle ženy tlačil kočárek a ještě nesl

další děcko na zádech ve speciálním vaku; muž vedle ženy tlačil kočárek, nesl jedno dítě na koni a

druhé ve vaku na břiše; muž vedle ženy netlačil kočárek, zato držel jedno dítě za ruku a tři další nesl

jedno na zádech, jedno na břiše a jedno na koni. A nakonec žena bez muže tlačila kočárek; činila tak

se silou neviděnou u mužů, takovou, že Chantal kráčející po stejném chodníku, musela na poslední

chvíli uskočit stranou.

Chantal si myslí: muži ztaťkovatěli. Nejsou to otcové, jsou to jen taťkové, což znamená – otcové

bez otcovské autority. Představuje si, jak se pokouší flirtovat s taťkou, který tlačí kočárek s jedním

dítětem uvnitř a nese dvě další děti na zádech a na břiše. Jak využije okamžiku, kdy se manželka

zastavila u výkladní skříně, a zašeptá výzvu manželovi. Co by dělal? Mohl se muž proměněný v

strom ověšený dětmi ještě ohlédnout za neznámou ženou? Nezačala by děcka, která mu visí na

zádech a břiše, výt na protest proti rušivému pohybu svého nosiče? Ta představa Chantal přijde být

legrační a uvede ji do dobré nálady. V duchu si pomyslí: Žiji ve světě, kde se muži po mně už nikdy

neohlédnou.

Pak se spolu s několika lidmi na ranní procházce ocitla u vlnolamu – byl odliv, rozprostírala se před

ní písečná pláň více než jeden kilometr do dálky. Už dávno nebyla na pobřeží Normandie a aktivity,

které zde byly nyní v módě – draci a plážové plachetnice, pro ni byly nové. Drak – barevná látka

napnutá na úžasně tuhém rámu vypuštěná do větru; s pomocí dvou provazů, v každé ruce s jedním,

ho člověk nutí se pohybovat různými směry, takže drak stoupá vzhůru a propadá se, kroutí se,

vydává strašlivé zvuky jako obrovský ovád a čas od času se střemhlav zřítí do písku jako při pádu

letadla. S překvapením zaznamenala, že majiteli nebyly děti ani dospívající, nýbrž dospělí, a to

téměř ve všech případech. A nikdy to nebyly ženy, vždy muži. Ve skutečnosti to byli taťkové!

Taťkové bez dětí, taťkové, kterým se podařilo uniknout svým manželkám! Neutekli za milenkami,

utekli si hrát na pláž!

Opět se dostavila představa proradného svedení – přistoupila by zezadu k muži držícímu dva

provazy a pozorujícímu hlučný let své hračky s hlavou zvrácenou dozadu, do ucha by mu zašeptala

erotickou výzvu a použila by ta nejobscénnější slova. Jeho reakce? Nezapochybovala o ní – aniž by

na ni pohlédl, zasyčel by: "Dejte mi pokoj, mám moc práce!"

Ach, ne, muži se už po ní nikdy neohlédnou.

Vrátila se do hotelu. Na parkovišti před halou si všimla Jean-Marcova auta. U recepce se dozvěděla,

že dorazil nejméně před půl hodinou. Recepční jí předala vzkaz: "Přijel jsem dříve. Jdu tě hledat.

J.–M."

"Šel mě hledat," povzdechla si Chantal. "Ale kam?"

"Pán říkal, že budete určitě na pláži."

Cestou na pláž Jean-Marc minul autobusovou zastávku. Jediná osoba na ní byla dívka v džínách a

tričku; ne s velkým zanícením, avšak zcela zřetelně se kroutila v bocích, jako by tancovala. Když už

byl velmi blízko, spatřil její otevřená ústa – dlouze, neukojitelně zívala; velká to zející díra se lehce

pohupovala na vrcholku mechanicky tančícího těla. Jean-Marc si pomyslel: tančí a nudí se.

Došel k vlnolamu; dole pod sebou, na pláži, viděl muže s hlavami zvrácenými dozadu pouštějící

draky. Dělali to s velkou náruživostí a Jean-Marc si připomněl svou starou teorii – existují tři druhy

nudy: pasivní nuda – dívka, která tančí a zívá; aktivní nuda – milovníci draků; a vzpurná nuda –

mladí lidé, kteří podpalují auta a rozbíjejí výklady obchodů.

Dále podél pláže děti mezi dvanáctým a čtrnáctým rokem, s malými tělíčky zkroucenými pod

velkými barevnými helmami, byly shluknuty okolo nějakých podivných vozítek – na kříži tvořeném

dvěma kovovými tyčemi jsou usazeny jedno kolo vepředu a dvě vzadu; uprostřed je dlouhá nízká

krabice, do které může vklouznout tělo a natáhnout se; nad tím se tyčí stěžen s plachtou. Proč mají

Plik z chomika:

Inne pliki z tego folderu:

Inne foldery tego chomika: