Kurt Vonnegut Jr.
MATKA NOC
volvox globator, 1992
Mother Night
© 1961,66 by Kurt Vonnegut Jr.
Published by arrangement with Dell Publishing,
a division of Bantam Doubleday Dell Publishing Group, Inc.
Translation © 1992 Zbyněk Ryba,
VOLVOX GLOBATOR
ISBN 80-901226-7-1
Zda dýchá muž, jehož mrtvý duch
si nikdy neřek’ „Tento vzduch
je má vlastní, rodná zem!“
A v jehož srdci oheň neplál,
když k domovu své kroky dal
z toulek po cizích březích sem?
Sir Walter Scott
Toto je jediný z mých příběhů, jehož morální ponaučení znám. Nemyslím, že je to nějaké podivuhodné ponaučení, jenomže ho náhodou znám: Jsme to, co předstíráme, že jsme, a tak musíme být na to, co předstíráme, že jsme, opatrní.
Má osobní zkušenost s nacistickými machinacemi je omezená. V mém domovském městě, v Indianopolis, žili v třicátých letech někteří nechutní a skutečně v Americe narození fašisté a někdo mi, jak se pamatuji, podstrčil výtisk Protokolů Siónských mudrců, což měl být prý tajný židovský plán k ovládnutí světa. Také se pamatuji, jak se někteří posmívali mé tetě, která si vzala německého Němce a která musela psát do Indianopolis o důkazy, že nemá židovskou krev. Starosta v Indianopolis ji znal ze střední školy a z tanečních, takže se velmi pobavil, když rozséval všude možně po dokumentech oficiální pečetě a razítka, čímž ty pak vypadaly jako mírové smlouvy z osmnáctého století.
Za nějaký čas vypukla válka, byl jsem v ní a byl jsem zajat, takže jsem uviděl Německo zevnitř, zatímco válka stále pokračovala. Byl jsem vojín, praporní průzkumník, a podle článků Ženevské dohody jsem pro svou obživu musel pracovat a to bylo dobré, spíše než špatné. Nemusel jsem být celou dobu ve vězení, ale někde venku pod širým nebem. Dostal jsem se do města, Drážďan, a videl jsem lidi a věci, které dělali.
V naší zvláštní pracovní skupině nás byla asi stovka a byli jsme smluvně přiděleni k závodu, který připravoval pro těhotné ženy sladový sirup obohacený vitamíny. Chutnalo to jako řídký med, vylepšovaný za pomoci javorového dýmu. Bylo to dobré. Zrovna teď bych si ho trochu dal. A město bylo kouzelné, bohatě zdobené jako Paříž a nedotčené válkou. Bylo to pravděpodobně „otevřené“ město, které nemělo být napadeno, protože zde nebyla žádná vojenská seskupení nebo válečný průmysl.
Ale právě před jedenadvaceti lety, vzhledem k době, kdy toto píšu, v noci 13. února svrhla americká a britská letadla na Drážďany vysoce výbušný náklad. Bomby neměly žádné zvláštní cíle. Očekávalo se, že toho hodně podpálí a zaženou požárníky pod zem.
A pak bylo jako zrno do čerstvě zorané půdy rozhozeno mezi třísky na podpal tisíce a tisíce zápalnic. A aby požárníci zůstali ve svých děrách, bylo shozeno ještě více pum a všechny ty ohýnky rostly, spojovaly se a staly se jediným apokalyptickým plamenem. Šupito presto: ohnivá bouře. Byl to mimochodem největší masakr v historii Evropy. No a co?
Neviděli jsme tu ohnivou bouři. Byli jsme spolu s našimi strážnými a s nekonečnými řadami vyvržených mrtvol skotu, prasat, koňů a ovcí ve studené chladírně masa pod jatkami. Slyšeli jsme, jak bomby nahoře okolo pochodují. A znovu a znovu se snášela lehká sprška omítky. Kdybychom se vyšli nahoru podívat, změnili bychom se v pozůstatky charakteristické pro atomový zážeh: vypadali bychom jako kusy zuhelnatělého, dvě nebo tři stopy dlouhého palivového dříví, směšně malé lidské bytosti, nebo jako obrovité smažené luční kobylky; jak je libo. Továrna na sladový sirup zmizela. Zmizelo všechno kromě sklepů, kde se 135 000 Hansů a Gret upeklo jako preclíky. A tak jsme nastoupili do práce my a vyhrabávali jsme mrtvoly. Vnikali jsme do bytů a vynášeli těla. A viděl jsem mnoho Němců všech druhů a všeho věku tak, jak je zastihla smrt, většinou s cennostmi ukrytými v klíně. Někdy se na nás, jak hrabeme, přišli podívat příbuzní. Byli také zajímaví. Tolik tedy nacisté a já.
Kdybych se narodil v Německu, asi bych byl také nacistou, který mlátí Židy, Cikány a Poláky hlava nehlava, nechává holínky trčet ven ze závějí a hřeje se svým skrytě ctnostným nitrem. Tak to chodí. Když teď na to myslím, je v tomto příběhu ještě jedno jasné ponaučení: Když jsi mrtvý, tak jsi mrtvý.
A napadá mne ještě jedno ponaučení: Miluj se, pokud můžeš. Je to pro tebe dobré.
Iowa City, 1966
Při přípravě vydání Zpovědi Howarda W. Campbella, Jr. jsem se musel zabývat zápisky, které, jak by v takovém případe mohlo být, pouze něco nesdělovaly nebo nepopíraly. Campbell byl stejně tak spisovatel, jako osoba obviněná z obzvlášť vážných zločinů. Kdysi psal divadelní hry s průměrným věhlasem. Říci, že byl spisovatel, je jako říci, že nároky umění samotného byly dostatečně velké, aby kvůli nim lhal; a lhal tak, aniž by v tom viděl jakoukoliv újmu. Říci, že byl spisovatelem divadelních her, je jako nabídnout čtenáři ještě drsnější varování, protože není lepšího lháře než člověk, který překroutil životy a vášně do něčeho tak groteskně strojeného, jako je divadlo.
A nyní, když jsem se zmínil o tom lhaní, budu riskovat tvrzení, že lži řečené pro dobro uměleckého výsledku, např. v divadle – a v Campbellově doznání, mohou možná být, ve vyšším smyslu, těmi nejošidnějšími formami pravdy.
Nemíním se o to přít. Mé povinnosti vydavatele nespočívají rozhodně v polemice. Spočívají prostě v tom, abych předal Campbellovy zápisky co nejuspokojivěji.
A co se týče mého vlastního vyspravení textu, je toho málo. Opravil jsem trochu pravopis, prohodil pár vykřičníků a rovněž kurzívy pocházejí ode mne.
V několika případech jsem změnil jména, abych ušetřil rozpaky nebo něco dokonce horšího nevinným lidem, kteří dosud žijí. Jména Bernard B. O’Hare, Harold J. Sparrow a Dr. Abraham Epstein jsou kupříkladu smyšlená, alespoň co se těchto záznamů týče. Stejně tak smyšlené je Sparrowovo vojenské řadové číslo a název, který jsem dal v textu stanovišti Americké Legie; žádná místní organizace Americké Legie Francise X. Donovana v Brooklynu neexistuje.
Je tu jeden bod, kde lze brát v potaz můj vkus na místě vkusu Howarda W. Campbella, Jr. Tímto bodem je kapitola 22, kde Campbell cituje tři ze svých básní jak německy, tak anglicky. V jeho rukopise je anglická verze zcela jasná. Německá verze, kterou lovil Campbell v paměti, je tak zkomolená a zašpiněná opravami, že je stejně tak často čitelná jako nečitelná. Jako spisovatel byl Campbell na sebe hrdý v tom, jak píše německy, a lhostejný ke své zručnosti v angličtině. Ve snaze ospravedlnit svou pýchu na němčinu předělával německé verze básní znova a znova a zjevně s nimi nebyl nikdy spokojen.
A tak, abych mohl v tomto vydání nabídnout nějaký náznak, jak básně vypadaly v němčině, musel jsem podstoupit choulostivý úkol jejich znovuobnovení. Osoba, která se tohoto úkolu ujala a která, aby se tak řeklo, slepila ze střepů vázu, byla paní Theodora Rowleyová z Cotuitu v Massachussets, výborná lingvistka a sama také uznávaná básnířka.
Zásadnější škrty jsem provedl pouze na dvou místech. V kapitole třicáté deváté jsem provedl škrt, který po mně požadoval můj právník. V originále nechal Campbell v této kapitole křičet jednoho z členů Železné stráže bílých synů americké ústavy na policistu: „Jsem lepší Američan než jsi ty! Můj otec navrhl ,Den Já-jsem-američanství!!“ Svědkové souhlasí, že se takovéto tvrzení vyskytlo, ale bez jakéhokoli zjevného základu. Právníkův názor je ten, že uvádět toto tvrzení jako součást textu by znamenalo pomlouvat ty osoby, které „Den Já-jsem-američanství“ skutečně vymyslely.
V téže kapitole zaznamenává Campbell, podle svědectví, velmi pečlivě a přesně to, co bylo řečeno. Skutečná předsmrtná řeč Resi Nothové je, jak všichni souhlasí, zaznamenána slovo od slova.
Jediný další škrt, který jsem provedl, je v dvacáté třetí kapitole, která je v originále pornografická. Považoval bych to za věc své cti předložit tuto kapitolu v plném znění, kdyby nebyla přímo v textu samém Campbellova žádost, aby vydavatel provedl vynechávky. Název knihy je Campbellův. Je vzat z proslovu Mefistofela z Goethova Fausta. V překladu Carlyle F. MacIntyra zní proslov takto (zde překlad Otokar Fischer):
Já díl jen dílu jsem, jenž vším byl v prvé časy,
já díl jsem temnoty, jež světlo stvořila si,
to hrdé světlo, jež teď matku Noc
chce okrást o prostor a dávnou moc.
A přec to nesvede; nechť sebejasněj plá,
vždy na tělech jen ulpívá.
S těl proudí, těla zkrášluje,
tělo je v běhu zdržuje; tak, doufám, mnoho času neuplyne,
a s těly také světlo zhyne.
Věnování knihy je také Campbellovo. Kromě věnování napsal Campbell do kapitoly, kterou později vyřadil, toto: Nyní, když vidím část této knihy, dal bych přednost věnovat ji někomu méně exotickému, méně fantastickému, více současnému – někomu, v kom je méně ze stvůry němého filmu.
Rád bych ji věnoval některé dobře známé osobnosti, muži či ženě, o kom je dobře známo, že páchal zlo, zatímco sám sobě říkal: „To skutečné dobré já, to opravdové já, to já stvořené v nebi, je schováno hluboko uvnitř.“
Mám na mysli mnoho příkladů a mohl bych je přetřásat po způsobu Gilbertových a Sullivanových odrhovaček. Ale není tu jediné jméno, kterému bych mohl tuto knihu příhodně věnovat – pokud by to nebylo mé vlastní jméno.
Nechť se tedy sám takto poctím. Tedy:
Tato kniha je zpětně věnována Howardu W. Campbellovi, Jr. muži, který sloužil zlu příliš otevřeně a dobru příliš skrytě, což je zločin jeho doby.
KURT VONNEGUT, Jr.
ZPOVĚĎ HOWARDA W. CAMPBELLA, JR.
Jmenuji se Howard W. Campbell, Jr. Rodem jsem Američan, reputací nacista a sklony osoba bez národnosti.
Rok, ve kterém toto píšu, je rok 1961. Touto svou knihou se obracím na pana Tuvia Friedmanna, ředitele haifského Institutu pro dokumentaci válečných zločinů a na kohokoli jiného, koho by se to ještě mohlo týkat.
Proč by měla tato kniha zajímat pana Friedmanna?
Protože ji napsal muž, o němž se předpokládá, že je válečným zločincem. Pan Friedmann je na takové osoby odborník. Projevil toužebné přání o jakékoli písemnosti, které bych mohl přidat do jeho archívu o nacistických zvěrstvech. Je tak dychtivý, že mi dokonce poskytl psací stroj a stenografy a pomocné archiváře, kteří vyhledají jakákoli fakta, jež bych mohl potřebovat, abych měl svůj výčet kompletní a přesný.
Jsem za mřížemi v pěkném novém vězení ve starém Jeruzalémě.
Za své válečné zločiny očekávám od Izraele spravedlivý soud.
Pan Friedmann mi dal zvláštní stroj – a je to na místě. Je to stroj, který zřejmé vyrobili v Německu během II. světové války. Jak to mohu tvrdit? Zcela prostě, protože na označení kláves je symbol, který se už nikdy víc nebude na psacím stroji používat.
Tím symbolem je dvojitá bleskovitá čára, používaná pro obávané SS, pro Schutzstaffel, nejfanatičtější křídlo nacismu.
Takový stroj jsem používal po celou válku. Kdykoli jsem měl možnost psát o Schutzstaffelu, což jsem dělal často a s nadšením, nikdy jsem nezkracoval na SS, ale vždy jsem dělal to, že jsem udeřil na klávesu s tím mnohem obávanějším a magičtějším dvojitým bleskem.
Je to dávná historie.
Jsem obklopen dávnou historií, přestože vězení, ve kterém hniji, je nové, některé jeho kameny, jak mi bylo řečeno, byly vytesány za časů krále Šalamouna.
A někdy, když se dívám z okna své vězeňské cely na tu křiklavou a nestoudnou mladost nezletilého Izraele, cítím, že já a mé zločiny jsou tak dávné jako Šalamounovy staré šedé kameny.
Jak dávno ta válka, ta II. světová válka, byla! Jak dávno se staly ty zločiny v ní!
Jak na to všichni skoro zapomenuli, dokonce i samotní Židé – alespoň ti mladí.
Jeden z těch Židů, který mne zde střeží, neví o válce nic. Nezajímá ho to. Jmenuje se Arnold Marx. Má velmi zrzavé vlasy. Je mu teprve osmnáct, což znamená, že mu byly tři roky, když Hitler zemřel, a že ještě neexistoval, když začala má dráha válečného zločince.
Střeží mne od šesti od rána do dvanácti.
Jeho matka a otec opustili Německo počátkem třicátých let.
Arnold se narodil v Izraeli. Nikdy nebyl za jeho hranicemi. Jeho dědeček, řekl mi, získal v I. světové válce Železný kříž.
Arnold studuje práva. Koníčkem Arnolda a jeho otce, zbrojíře, je archeologie. Otec a syn tráví většinu svého volného času vykopáváním ruin Hazoru. Dělají to pod dohledem Yigaela Yadina, který byl během války s arabskými státy velitelem štábu izraelské armády.
Tak to bývá.
Hazor, říká mi Arnold, bylo kanaánské město v severní Palestině, které existovalo přinejmenším devatenáct století před Kristem. Asi čtrnáct století před Kristem, říká mi Arnold, dobyla armáda Izraelitů Hazor, pobila všech čtyřicet tisíc obyvatel a město vypálila.
„Šalamoun město znovu postavil“ řekl Arnold, „ale roku 732 před Kristem jej Tiglit-pileser znovu vypálil“.
„Kdo?“ zeptal jsem se.
„Tiglit-pileser III“ řekl Arnold. „Ten Asyřan“ dodal, aby pomohl mé paměti.
„Ach“ řekl jsem. „Tenhle Tiglit-pileser“.
„Děláte, jako byste o něm nikdy neslyšel“ řekl Arnold.
„Neslyšel“ řekl jsem. Pokrčil jsem kajícně rameny. „Řekl bych, že je to dost hrozné.“
„No,“ řekl Arnold s učitelským povzdechem, „zdá se mi, že on je opravdu někdo, koho by měl každý znát. Byla to pravděpodobně nejvýraznější postava, jakou kdy Asyřané měli.“
„Ach tak“ řekl jsem.
„Přinesu vám o něm knihu, jestli chcete“ řekl Arnold.
„To je od vás hezké,“ řekl jsem. „Třeba se k přemítání o význačných Asyřanech dostanu později. Právě teď se ale můj duch pořádně zabývá výjimečnými Němci.“
„Jako třeba kým?“ řekl.
...
shedir1986