Charakteristický je pro ně přenos vzduchem (tzv. kapénkovou infekcí) nebo kontaktem na krátkou vzdálenost. Tyto viry se množí především na sliznicích dýchacího traktu, u některých původců může později docházet k postižení vnitřních orgánů (srdce, mozkové pleny a CNS - centrální nervová soustava). Nejčastějším původce akutních infekcí dýchacích cestu člověka jsou rhinoviry a doposud bylo izolováno více než 100 typů působících rýmy a lehké katary dýchacích cest. Koronaviry jsou rovněž častými původci infekcí ptáků a savců. Do této skupiny patří i nově izolovaný virus SARS z východní Asie, který způsobuje těžké a často smrtelné zápaly plic.
Virus chřipky je obalený virus, u kterého rozlišujeme tři podtypy označované jako A, B, C. Klasické chřipkové epidemie jsou vyvolány zejména typem A. Virus se vyznačuje velkou variabilitou genomu a jeho RNA je rozdělena (dle typu viru) do 7 či 8 segmentů. Toto rozdělení genomu umožňuje v buňce nakažené dvěma odlišnými viry snadnou výměnu genetické informace. Právě výměna genetické informace mezi lidskými a zvířecími (kachní, prasečí) viry je příčinou vzniku nových podtypů, které dokáží snadno nakazit velké množství lidí. Z místa svého vzniku, nejčastěji z jihovýchodní Asie jako oblasti s největší akumulací obyvatelstva, se nový podtyp šíří díky rychlé dopravě do celého světa. Jednou za několik let až několik desetiletí vznikne obzvláště patogenní podtyp viru, který způsobí rozsáhlou celosvětovou epidemii (tzv. pandemii) s výrazně vyšší úmrtností. Např. v roce 1918 obletěla téměř celý svět epidemie těžké tzv. Španělské chřipky, které podlehlo asi 20 milionů lidí, tedy počet srovnatelný s oběhni 1. světové války. Kromě těchto významných změn v genomu viru dochází na základě mutací i k mírné obměně antigenních vlastností (proces je označovaný jako antigenní posun). Tyto změny zajišťují viru dlouhodobé přežití a jsou příčinou menších epidemií, dostavujících se jednou za 2 až 3 roky.
Chřipka se zpravidla projevuje jako horečnaté onemocnění spojené s bolestmi kloubů, svalů, rýmou a kašlem. Možnými komplikacemi jsou záněty průdušek, středního ucha, zápaly plic, záněty srdečního svalu nebo nervového systému. Pro značný medicínský i hospodářský význam je výskyt chřipky a její jednotlivých antigenních variant bedlivě sledován Světovou zdravotnickou organizací a národními epidemiologickými službami. Údaje o antigenní situaci jsou nezbytným podkladem k přípravě očkovací vakcíny, aby mohla být účinná proti aktuálně se vyskytujícím kmenům. Účinnost vakcíny se pohybuje pouze kolem 70 %, zabraňuje však komplikovanému průběhu onemocnění.
Většina tzv. dětských infekcí patří mezi kapénkové infekce. Z RNA virů k nim náleží příušnice, zarděnky a spalničky. Po rozmnožení viru na sliznici nosohltanu dochází k postižení lymfatických orgánů a žláz. U příušnic dochází k typickému postižení příušní nebo podčelistní lymfatické žlázy, které zduří. Může však dojít i postižení slinivky břišní, varlat, vaječníků a mozkových plen. K těmto nepříjemným komplikacím dochází častěji u dospělých, zatímco u malých dětí probíhá infekce zpravidla neškodně. Zarděnky probíhají rovněž ve většině případů lehce, jako horečnaté onemocnění se zduřením uzlin a kožní vyrážkou. Nákaza těhotných žen zejména v prvních fázích těhotenství může vést k přenosu infekce na plod a jeho vážnému poškození. Také u spalniček probíhá onemocnění obdobně, i když tato nemoc má častěji komplikovaný průběh. Po všech těchto onemocněních získává naše tělo vůči příslušným virům trvalou imunitu.
Většinou se jedná o neobalené viry, které jsou odolnější vůči faktorům prostředí a přenášejí se proto kontaminovanými předměty, potravou a vodou. V zevním prostředí přetrvají v infekčním stavu často celé týdny. Protože se množí na střevní sliznici a v lymfatické tkáni střeva, způsobují často průjmy.
Původci infekčních průjmů jsou zejména rotaviry. Epidemie jsou na rozdíl od bakteriálních průjmů častější v zimě. Závažnější průběh mívají u kojenců, zatímco u dospělých probíhá infekce většinou bezpříznakově.
Některé orofekálně přenosné viry vykazují významný tropizmus i k dalším orgánům, které bývají postiženy po po množení viru na střevní sliznici. Virus dětské obrny (Poliovirus) vyvolává u naprosté většiny hostitelů jen lehké střevní příznaky, avšak asi u 1 % infikovaných, často oslabených jedinců, se projeví neurotropizmus - postižení neuronů v předních rozích míšních, které ovládají kosterní svaly. Důsledkem je obrna kosterních svalů. U nás nebyl zejména díky očkování za posledních 30 let případ rozvinuté obrny zaznamenán. Orofekálně je přenášen také virus hepatitidy A.
Různorodá skupinu virů s endemickým výskytem v přírodních ohniscích, kde jsou viry přenášeny členovci (arbovirus je zkratkou z anglického arthropodeborne virus, česky virus přenášený členovci). Rezervoárovými hostiteli (rezervoáry) virů patogenních pro člověka jsou zejména volně žijící savci, ale i ptáci. V našich podmínkách je nejnebezpečnějším virus klíšt'ové encefalitidy (zánětu mozku), jehož rezervoárem jsou zejména hlodavci a přenašečem klíště obecné. Možný je také přenos mlékem infikovaných domácích zvířat. V první fázi se virus množí ve spádových lymfatických uzlinách a lymfatických orgánech, což se projeví chřipkovými příznaky. Pouze v menšině případů není infekce hostitelem na této úrovni zlikvidována a dochází k průniku do mozkomíšního moku, na mozkové pleny a do mozkové tkáně. Ke smrti sice dochází výjimečně, možný je však vznik trvalých obrn některých svalových skupin. V současnosti je již k dispozici účinná očkovací vakcína.
V tropech jsou podobným způsobem přenášeny např. virus horečky papatači, horečky dengue (horečnaté onemocnění s kožní vyrážkou, bolestmi svalů, kloubů, které zejména u dětí může končit až smrtí) či žluté zimnice. Ta bývala metlou obyvatel zejména v karibské oblasti. Virus postihuje vnitřní orgány zejména játra, a projevuje se proto žloutenkou, která dala také nemoci název. Přenašečem jsou komáři, zejména druh Aedes aegypti.
Ve vnímavé populaci volně žijících živočichů kolují i další viry, které však nejsou na rozdíl od arbovirů přenášeny členovci. K nákaze člověka dochází exkrementy a močí infikovaných zvířat, u některých druhů je možný též přímý přenos mezi lidmi. Během vývoje došlo k přizpůsobení viru na svého přirozeného (rezervoárového) hostitele, u kterého vyvolává většinou onemocnění s dlouhou inkubací a mírným průběhem. Tím je mj. zajištěna dlouhá doba infekčnosti a přežití viru v populaci hostitelů. U člověka či jiného živočicha náhodně vstupujícího do přirozeného cyklu parazita je průběh onemocnění mnohem vážnější a často i smrtelný. Typickým příkladem jsou viry Lassa (rezervoáremje krysa Mastomys natalensis) a Ebola (rezervoárové druhy nejsou zatím přesně známé), které vyvolávají u člověka horečky s krvavými průjmy a zápaly plic. V 50 až 80 % případů jsou smrtelné.
Virus vztekliny je nakažlivý pro všechny teplokrevné obrat1ovce a pro většinu z nich je smrtelný. U rezervoárových druhů (u nás zejména liška, méně často pak další šelmy, hlodavci a netopýři) je inkubační doba poměrně dlouhá, často umožňující i vrh mláďat. Virus je vylučován slinami infikovaných zvířat a přenáší se kousnutím či škrábnutím. Virus má výrazný tropizmus k nervové tkáni. Z místa průniku se šíří axony nervů (tedy vnitřkem buněk tak, aby byl chráněn před protilátkami) do spánkového laloku a dalších částí mozku. Odtud proniká odstředivými nervy do slinných žláz a dalších orgánů. Po uplynutí inkubační doby, která je u člověka desítky dní až měsíce, se projeví zprvu podrážděností, brněním v okolí vstupní rány, později pocením, sliněním a křečemi svalů (např. křeče polykacích svalů při pokusu o napití). V závěrečné fázi dochází ke svalové obrně a zástavě dechu. Pasivní očkování proti vzteklině zavedl L. Pasteur, který podával pacientům koňské sérum s již připravenými protilátkami. Vzhledem k dlouhé inkubační době lze současně provádět také aktivní imunizaci, která však musí být zahájena co nejčasněji.
Tuto skupinu tvoří viry adaptované na člověka a primáty jako na své přirozené hostitele. Často vyvolávají chronická onemocnění a dlouhodobě přetrvávají v nakaženém organizmu.
Herpetické viry jsou velkou skupinou DNA virů, z nichž minimálně 8 vyvolává přirozené infekce u člověka. Herpes simplex virus se šíří zejména intimním kontaktem sliznic (polibek, sexuální kontakt). Množí se v pokožce a epitelu sliznic a vede ke vzniku mnohojaderných soubuní. Na kůži se projeví vznikem puchýřků - oparů, na sliznici vznikají afty. Viriony vstupují také do nervových zakončení a jsou axony transportovány k jádru buněk. V nervových gangliích přetrvává virová DNA v podobě kruhových molekul. V případě celkového oslabení organizmu, stresu, hormonální nerovnováhy apod. je virová DNA přenesena zpět do kůže resp. sliznice, kde probíhá přepis a tedy znovuobjevení oparu nebo aftu. V případě výrazného oslabení organizmu může dojít k zánětu mozku či celkové infekci.
U viru planých neštovic a pásového oparu (varicella-zoster virus) se primární infekce projeví jako plané neštovice s výsevem pupínků, později krytých krustou. Nakaženy jsou též neurony dostředivých (senzitivních) ganglií, ve kterých virus přetrvává. Při oslabení imunity dochází k výsevu puchýřků na kůži v rozsahu inervovaném jedním senzitivním nervem.
Do skupiny herpetických virů patří rovněž virus Ebstein-Barrové (EBV) původce infekční mononukleózy ("angína kombinovaná se zánětem jater") a cytomegalovirus (CMV), který u zdravých lidí vede k bezpříznakové infekci, ale u AIDS pacientů způsobuje mnohdy smrtelné onemocnění. V tomto případě probíhá infekce jako zánět jater, plic nebo tlustého střeva. Pokud je infikována těhotná žena, dochází často k těžkému postižení plodu.
Virus hepatitidy B, původce žloutenky B, je DNA virus řazený společně s původci infekčních zánětů jater u zvířat do samostatné čeledi Hepadnaviridae. Je typickým příkladem infekce šířící se tělními tekutinami: krví (a krevními deriváty využívanými v medicíně) a sekrety (sperma, mateřské mléko, sliny). V našich podmínkách se přenáší zejména infikovanými jehlami narkomanů a sexuálním kontaktem. V rozvojových zemích častěji mateřským mlékem a kontaktem s infikovanou osobou ve špatných hygienických podmínkách. Infekce se projeví zvýšenou teplotou, žloutenkou a průjmy. Těžký průběh s jaterním selháním nebývá častý, ale v 5 až 10% přechází infekce do chronické fáze s rizikem jaterní cirhózy, tj. přestavby jater s částečnou náhradou tkáně vazivem.
Virus hepatitidy A, původce žloutenky A, se přenáší orofekálně, viriony se množí na střevní sliznici a vylučují se stolicí. V rozvojových zemích se většina jedinců setkává s touto infekcí v útlém věku, kdy probíhá velmi mírně. S rostoucím hygienickým standardem ve vyspělých státech se výskyt přesouvá do vyšší věkové skupiny a průběh je podobný hepatitidě B. Úmrtí jsou výjimečná. Nákaza nepřechází do chronické fáze a zanechává trvalou imunitu.
Do roku 1990 se rozlišovaly pouze tyto dva základní typy žloutenek, postupně však byly identifikovány další: virus hepatitidy C přenosný krví a sekrety způsobuje chronický zánět jater (až v 60 %) s následným vznikem cirhózy a zhoubného nádoru jater (karcinomu). Virus hepatitidy D je virus defektní, strukturou svého genomu se podobá spíše jednoduchým rostlinným virům. Nekóduje vlastní protein kapsidy, ale využívá kapsidový protein viru hepatitidy B. Může tedy infikovat jen jedince současně infikovaného hepatitidou B. Oba viry se také přenáší stejnými cestami.
Poxviry jsou největšími viry obratlovců, a to nejen velikostí, ale i velikostí genomu, protože jejich DNA obsahuje více jak 100 genů. Nejnebezpečnějším zástupcem je virus pravých neštovic - varioly a pravé neštovice byly pro lidstvo po staletí zdrojem velkého utrpení. Pomnožení tohoto viru v kůži a sliznicích vede ke vzniku puchýřků měnících se v hnisavé neštovice, které postupně zasychají a po vyhojení po nich zůstávají hyzdící jizvy, a to v lepším případě. Asi třetina pacientů však nemoci podlehla. S variolou jsou spojeny dva velké úspěchy vědy v boji proti infekčním nemocem. Jednak to bylo zavedení prvního prokazatelně účinného očkování a později došlo k prvnímu úplnému vymýcení (eradikaci) infekčního onemocnění. Podařilo se to především díky systematickému očkování v rozvojových zemích. Neštovice jsou čistě lidským patogenem, a proto nehrozí vzplanutí infekce z přírodních ohnisek.
Retroviry jsou RNA viry, jejichž genom je tvořen dvěma identickými RNA vlákny. Ta jsou v hostitelské buňce přepisována do DNA enzymem reverzní transkriptázou, který je kódovaný virovou RNA a je součástí virionu při jeho průniku do buňky. Nově vzniklá dvojvláknová DNA migruje do jádra hostitelské buňky, kde se stává součástí molekuly lidské DNA jako tzv. provirus. Syndrom AIDS (zkratka anglického Acquired Immunodeficiency Syndrome, česky syndrom získaného imunodeficitu, což ještě jednou přeloženo do češtiny znamená soubor příznaků, které vedou ke ztrátě obranyschopnosti organizmu) byl poprvé popsán počátkem 80. let minulého století v USA. V roce 1983 byl již izolován virus HIV (Human Immunodeficiency Virus což znamená virus způsobující ztrátu obranyschopnosti u člověka), který je původcem tohoto onemocněnÍ. Dle genetických analýz vznikl virus asi před 50 až 100 lety a pravděpodobně se vyskytoval delší dobu v izolované oblasti Afriky. Teprve později se rozšířil do ostatních částí světa. Tento obalený virus je velmi citlivý na zevní faktory, a proto se přenáší jen tělními tekutinami, podobně jako virus hepatitidy B, jeho infekčnost je však výrazně nižší.
Virus HIV se váže pouze k buňkám nesoucím na svém povrchu molekulu (ta se jmenuje CD4), která viru slouží jako receptor. Tato molekula je jenom na povrchu pomocných T-lymfocytů. Množením viru v infikovaných buňkách dochází jednak k poruše jejich funkce, jednak k postupnému ubývání pomocných T-lymfocytů, které hrají klíčovou roli v regulaci imunitních reakcÍ. Imunitní systém dlouho udržuje množení viru v "rozumných" mezích, ten však díky své antigenní proměnlivosti vytváří řadu variant a nakonec před účinky imunitního systému uniká. Při výrazném poklesu imunitních buněk dochází nejen k výrazně rychlejšímu množení samotného viru HIV, ale i ke vzplanutí jiných, dosud "spících" infekcÍ. Snadněji také dochází k nákaze novými patogeny či vzniku nádorů. Právě tyto druhotné infekce a nádorová onemocnění jsou nejčastější příčinou smrti pacientů s AIDS. Celý proces trvá zpravidla 5 až 10 let, během nichž nastává postupné chřadnutí organizmu.
Papilomaviry jsou velkou skupinou virů vyvolávající nádorová onemocnění kůže a sliznice. Přenáší se přímým kontaktem, odloupanými kožními buňkami a některé typy i sexuálním stykem. Zásahem do regulace dělení a zrání buněk těla jsou schopny vyvolat jejich přeměnu na buňky rakovinné. Vzniklé nádory jsou však většinou nezhoubné (např. bradavice). Některé jsou ale spojeny se vznikem rakoviny děložního čípku. V tomto případě je doba od nákazy do vzniku nádoru 20 až 40 let.
Jestliže panují pochybnosti o tom, zda viry řadit mezi živé organizmy, u prionů nenacházíme vůbec žádné klasické známky životních projevů. Jejich "tělo" tvoří pouze jediná proteinová molekula, která je navíc kódována samotnou hostitelskou DNA. Prionový protein je však, oproti normálnímu proteinu, který si tělo vyrábí, pozměněn a má zcela odlišné vlastnosti. Infekce organizmu prionovým proteinem vede ke tvorbě této formy proteinu namísto formy normální. Tento infekční protein se hromadí zejména v nervových buňkách a způsobuje poruchy centrálního nervového systému, demenci až smrt. O způsobu přenosu se dosud ví jen velmi málo.
Poměrně dobře je prostudovaná prionová nemoc kuru, vyskytující se u domorodců na Nové Guiney. Zde byl prokázán přenos při rituálním pojídání mozků zabitých nepřátel. Po vymýcení kanibalizmu vymizelo i onemocnění. Jiné degenerativní onemocnění mozku označované jako Creutzfeldova Jacobova choroba (CJD) se vyskytuje celosvětově a jeho přenos je zatím nejasný. Velký rozruch způsobily v posledním desetiletí zprávy o možném přenosu prionové infekce hovězího dobytka, odborně zvané bovinní spongiformní encefalopatie (BSE), lidově známé jako "nemoc šílených krav", na člověka. K přenosu dochází pravděpodobně pojídáním mozku a dalších tkání nakažených zvířat, avšak bližší informace zatím nejsou známy.
Označení koky se používá pro kulovité bakterie. Dle Grammovy metody se barví modře, zatímco gramnegativní koky se barví červeně.
dostaly své jméno dle schopnosti vytvářet hrozny (řecky stafyle) či nepravidelné shluky. Ačkoli tyto bakterie nevytvářejí spáry, jsou vůči faktorům vnějšího prostředí značně odolné. Produkují celou řadu enzymů a toxinů bílkovinné povahy, které napomáhají jejich průniku a rozmnožování ve tkáních hostitele. Do svého okolí "vypouštějí" např. hyaluronidázu, která štěpí hyaluronovou kyselinu, základní složku mezibuněčné hmoty, a pronikají proto snadno do tkáně hostitele. Stafylokoky se často nacházejí v opouzdřených infekčních ložiscích (abscesech), do kterých špatně pronikají antibiotika i jiná léčiva, a proto je někdy nutné řešit jejich odstranění operačním zákrokem. Právě existence těchto opouzdřených ložisek způsobuje vleklý průběh onemocnění a časté opakování stafylokokových zánětů. Tyto bakterie také snadno pronikají do krve a pak dochází k rozvoji celkového onemocnění, sepse. Následkem průniku většího množství baktérií do krevního oběhu často dochází k zaplavení organizmu bakteriálnímí toxiny a škodlivými produkty jejich metabolismu, které svým biologickým účinkem ovlivňují důležité procesy (krevní srážení, regulaci krevního tlaku, prokrvení tkání a pod.). Může dojít až k septickému šokovému stavu se zhroucením krevního oběhu, při kterém se v drobných cévách nekontrolovaně tvoří krevní sraženiny, které jsou příčinou poruchy prokrvení životně důležitých orgánů (ledviny, plíce, střevo, játra) a jejich selhání. Tento stav velmi často i přes intenzivní léčbu končí smrtí.
Stafylococcus aureus patří k nejznámějším a způsobuje zejména kožní hnisavé procesy, infekce ran i kostí a těžké průjmy. Další druhy stafylokoků nacházíme běžně na kůži.
vykazují při růstu tendenci k uspořádání do dvojic či řetízků. Mnohé druhy jsou komenzály žijící na sliznicích dutiny ústní a v horních dýchacích cestách.
Streptococcus pyogenes je nejvýznamnějším patogenem tohoto rodu u člověka. Způsobuje dobře známé angíny, záněty hltanu, zápaly plic, nebo kožní zánět nazývaný růže. Setkáváme se u něj se zajímavým úkazem - tzv. lysogenní konverzí. Pokud je bakterie infikována zvláštním typem bakteriofága, je její DNA obohacena o genetickou informaci viru, která jí přináší schopnost produkovat toxin. U člověka nakaženého takovýmto kmenem streptokoka dochází účinkem toxinu k vyrážce v obličeji a mluvíme pak o spále.
Bakterie rodu Neisseria jsou oproti stafylokokům mnohem citlivější k zevnímu prostředí, kde přežívají jen krátkou dobu. Uvnitř hostitelských buněk je nacházíme jako diplokoky (dvě bakterie přitisklé k sobě oploštělou stranou).
Neisseria gonorrhoeae je původcem sexuálně přenosné kapavky, tedy zánětu močové trubice, doprovázeného charakteristickým výtokem. Onemocnění může u mužů vést k zánětu prostaty, nadvarlete a neplodnosti. U žen může neléčené onemocnění poškodit vejcovody a vést ke sterilitě.
Neisseria meningitidis zvaná běžně meningokok je jedním z původců bakteriálního zánětu mozkových plen (meningitidy). Infekce probíhá zpravidla velmi rychle a neléčená zabíjí během několika dnů.
Listeria monocytogenes je vnitrobuněčný patogen, který po fagocytáze hostitelskou buňkou uniká do cytoplazmy. Způsobuje zejména záněty mozkových obalů a sepse u novorozenců a oslabených jedinců.
Bacillus anthracis je původce slezinné sněti - antraxu. Onemocnění se přirozeně vykytuje u býložravců, náhodně může být přeneseno na člověka. Vzhledem k tomu, že spáry této bakterie jsou velmi odolné a mohou být šířeny i vzduchem, lze antraxu zneužít jako biologické zbraně. Po vdechnutí bacila se rozvíjí plicní forma onemocnění a účinkem toxinu dochází k selhání vnitřních orgánů a smrti.
Legionella je rod teplomilných bakterií, žijících v přírodních stojatých vodách. V poslední době jsou však často nacházeny i v teplovodních zařízeních, bazénech a klimatizacích. Legionella pneumophilla byla poprvé izolována v r.1976 jako původce těžkého zápalu plic u účastníků sjezdu americké legie ve Philadelphii (odtud její také jméno). Nemoc se projevuje pouze u oslabených jedinců.
Francisella tularensis je patogenem savců, zejména zajíců a králíků, příležitostně však může být přenesena klíšťaty a krev sajícím hmyzem nebo pitím kontaminované vody a vdechováním kontaminovaného prachu i na člověka, u kterého vyvolává horečnaté onemocnění tularémii. Tularémie ¬zaječí nemoc, se projeví dle způsobu průniku patogena do organizmu (vstupní branou může být kožní poranění, zažívací trakt nebo plíce při vdechnutí) jako horečka se zduřením uzlin a vznikem kožního vředu, zápalu plic nebo průjmem.
Haemophilus influenzae vyvolává často druhotné záněty dýchacích cest, když prvotní poškození sliznice způsobí jiným patogen, často virová infekce. Tento bakteriální druh často provází chřipku a před objevem chřipkového viru byl považován za jejího původce (odtud jeho druhové jméno influenza - chřipka).
jsou rozsáhlou skupinou zahrnující patogeny lidské, zvířecí i rostlinné. Mnohé jsou neškodnou součástí mikroflóry lidského tlustého střeva. U některých z nich však jejich toxiny ovlivňují metabolické procesy buněk, ke kterým bakterie přilnou. Escherichia coli byla dlouho známa pouze jako nevinná (i když důležitá a potřebná) součást střevní mikroflóry a stala se modelovým organizmem molekulární biologie. Dnes známe asi 240 antigenních variant, z nichž některé způsobují průjmová onemocnění. Tyto kmeny často vytvářejí toxiny (podobné cholerovému, viz dále), jejichž tvorba je kódovaná plazmidy.
Rod Salmonella zahrnuje střevní patogeny zvířat i člověka. Jsou značně odolné vůči faktorům vnějšího prostředí, a proto dokáží přežít mimo hostitele několik měsíců i let. U člověka způsobují salmonely různá onemocnění - břišní tyfus, paratyfus a tzv. salmonelózy. Původcem tyfu je Salmonella typhi, a protože se jedná o čistě lidský patogen, bývá zdrojem onemocnění buď infikovaný pacient nebo bacilonosič (choroba se u něj v současné době neprojevuje) vylučující salmonely stolicí. Lidé se nakazí především kontaminovanou vodou. Vzniklý zánět vede ke zduření střevní stěny a vzniku hlubokých vředů, které hrozí protržením střeva. Infekce se zpravidla neprojeví průjmem, ale vysokými teplotami a bolestí hlavy (odtud starý český název hlavnička). Bakterie pronikají do krevního oběhu a vedou k celkovému oslabení a někdy i smrti.
Salmonella paratyphi vyvolává lehčí formu tyfu nebo průjmová onemocnění s horečkou. Salmonelózy vyvolávají zvířecí typy bakterií rodu Salmonella a tato onemocnění probíhají zpravidla jako úporné průjmy se zvýšenou teplotou (v ČR je ročně hlášeno asi 50 tisíc těchto nákaz). Zdrojem infekce jsou masné, nejčastěji drůbeží výrobky, vejce, majonézy, zmrzliny.
Na rozdíl od salmonel jsou shigely mnohem citlivější k zevnímu prostředí, a proto se přenášejí spíše přímým kontaktem a kontaminovanými předměty. Jsou původcem úplavice (bakteriálního průjmu), což je typická "nemoc špinavých rukou". Epidemiemi vznikají v podmínkách omezené osobní hygieny (letní dětské tábory, vojenská zařízení apod.).
Yersinia pestis, původce moru, je patogenem, který se dnes vyskytuje v izolovaných přírodních ohniscích ve střední Asii, severní Americe, Indii a některých oblastech Afriky. Přirozeným hostitelem jsou různí hlodavci, ve městech pak často krysy a potkani. Na člověka se přenáší z hlodavců blechou morovou (Xenopsylla cheopis) a mezi lidmi se pak šíří blechou obecnou (Pulex irritans). Dříve bývalo soužití člověka s krysami těsnější, a proto blechy snadněji přeskočily na člověka. V místě sání se u lidí vytváří vřídek a posléze zduří mízní uzliny. Tato forma se nazývá bubonická nebo též dýmějový mor. Při rozvoji plicního moru (morového zápalu plic) se infekce snadno šíří vzduchem, přímo mezi lidmi, bez přenašeče. V 5. a 6. století poklesl následkem morových epidemií počet obyvatel v Evropě na polovinu a také ve středověku vyvolávaly opakující se morové epidemie vlny paniky. Stavěly se morové sloupy zasvěcené morovým svatým a konaly se kajícné pochody.
Další obávanou metlou lidstva bývala v minulosti cholera, jejímž původcem je Vibrio cholerae. Bakterie při lnou k povrchovému epitelu střeva a produkují toxin (nazývaný choleratoxin), který způsobuje úporné vodnaté průjmy. Choleratoxin nepřímo aktivuje enzym adenylátcyklázu v plazmatické membráně epitelových buněk střeva. Tento enzym zvyšuje vnitrobuněčnou koncentraci cAMP, a tím tlumí vstřebávání sodíku a vody ze střeva. Voda je naopak do střeva transportována.Ty vedou k rychlé dehydrataci a rozvratu vnitřního prostředí organizmu, což je vlastní příčinou smrti.
Helieobaeter pylori svým názvem označuje jak šroubovitý tvar bakterie, tak i její výskyt v žaludku. Byla objevena teprve v r. 1983 a předpokládá se, že je původcem žaludečního vředu. Bakterie osídluje povrch sliznice žaludku, která je chráněna před kyselým prostředím slizničním hlenem. Helicobacter tuto ochranu porušuje, a tak způsobuje poškození tkáně.
Anaerobní bakterie nejen že ke svému životu kyslík nepotřebují, ale dokonce v jeho přítomnosti hynou. Energii k životním procesům získávají bud' anaerobní glykolýzou nebo štěpením některých aminokyselin.
enzymaticky štěpí glykogen na kyselinu mléčnou (laktát), a tím okyselují okolní prostředí. Jsou důležitou součástí mikroflóry poševní, protože nízké pH zabraňuje množení patogenních bakterií. Laktobacily společně s dalšími anaerobními bakteriemi také vyvolávají tvorbu zubního kazu. V zubním plaku totiž štěpí svými enzymy různé látky obsažené v dutině ústní na kyselé metabolity a toto kyselé prostředí vede k odvápňování a narušování struktury zubní skloviny.
Druh Propionibaeterium aenes běžně osídluje kůži a je přítomen i ve vývodech mazových žláz. Pomocí enzymu lipázy štěpí tuky kožního mazu a vznikající mastné kyseliny dráždí okolní kůži, což přispívá ke vzniku akné.
jsou anaerobní bakterie, které vytvářejí velmi odolné spóry a řada druhů produkuje nebezpečné toxiny.
Clostridium tetani je součástí normální střevní flóry býložravců a jeho spóry se běžně vyskytují v půdě, zejména je-li hnojena zvířecím trusem. Při bakteriální kontaminaci rány dochází v anaerobním prostředí zánětu k namnožení klostrídií. Toxin se z místa množení bakterií dostává k okolním nervovým zakončením a na nervových synapsích zabraňuje uvolňování přenašečů nervového signálu: kyseliny y aminomáselné. Nedostatek této molekuly vede k nadměrné a nekontrolované stimulaci kosterních svalů. Onemocnění tetanus se projeví především křečemi, zprvu postihujícími obličejové svaly mimické a žvýkací, krční svaly, později sestupuje na ostatní svaly těla.
Botulizmus je vyvoláván jiným zástupcem...
Tofinek3-reaktywacja