Zdroj http://iwebs.upol.cz/knihy
PRAHA 1997
Přeložil:
VLADIMÍR SVOBODA
Arthur C. Clarke: 3001: Poslední vesmírná odysea
Vydání první.
Copyright © 1997 by Arthur C. Clarke
This translation published by arrangement with the Ballantine
Publishing Group, a division of Random House, Inc.
All rights reserved.
Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Široká 22, Praha 1
V roce 1997 jako svou 264. publikaci.
Přeloženo z anglického originálu 3001: The Final Odyssey
Vydaného nakladatelstvím Bantam Books, New York,
A division of Random House, Inc., New York v roce 1997.
Český překlad © 1997 Vladimír Svoboda.
Přebal a vazba © 1997 Valentino Sani a Baronet.
Věnováno Cherene, Tamaře a Melindě –
s přáním, aby žily šťastny,
v mnohem lepším století. Než bylo to mé
Říkejme jim Prvorození. Třebaže se ani zdaleka nepodobali lidem, byli přesto z masa a krve a při pohledu do hlubin kosmu je jímala bázeň i úžas a doléhalo na ně osamění. A jakmile nabrali sil, začali se rozhlížet po druzích mezi hvězdami.
Na svých průzkumných cestách se setkávali se životem v bezpočtu podobách a sledovali průběh jeho vývoje na tisících různých světů. Přečasto vídali jiskřičky rozumu slabounce zablikat a pak opět pohasnout v propastech vesmírné noci.
A v celé Galaxii nenalezli nic drahocennějšího nad myšlení. Snažili se uchránit i sebemenší jeho výhonek. Stali se rozsévači na hvězdných lánech. Zasévali, někdy i sklízeli.
A čas od času, bez hněvu i lítosti, se nevyhnuli ani pletí.
Dávno už vymřeli obrovití ještěři, zkoseni hned na úsvitu svého slibného bytí náhodnou ranou gigantické palice odkudsi z kosmu, když průzkumná loď Prvorozených po cestě trvající celé tisíciletí vstoupila do Sluneční soustavy. Minula mrazivé vnější planety, krátce stanula nad pouštěmi zmírajícího Marsu a konečně shlédla na Zemi.
Pod sebou uviděli svět kypící životem. Po léta studovali, sbírali, katalogizovali. Když obsáhli vše, čeho byli schopni, započali s proměnami. Pohráli si s osudy mnoha živočišných druhů, na souši i v oceánech. Nejméně milion let však muselo uběhnout, než se měli dozvědět, který z jejich pokusů přinese ovoce.
Byli trpěliví, nesmrtelní však dosud nebyli. A v tomto vesmíru se sto miliardami sluncí je čekalo ještě příliš mnoho práce, volaly další a další světy. A tak se znovu vydali do hlubin kosmu a dobře věděli, že sem se už nikdy nevrátí. Nebylo toho ani třeba, pomocníci, které tu zanechávali, se měli postarat o všechno ostatní.
Na Zemi se šířili a opět ustupovali příkrovy ledu, zatímco neměnný Měsíc nad nimi dál skrýval ono tajemství donesené z hvězd. V rytmu ještě pozlvolnějším, než byl chod ledovců, se vzdouvali a odplývali přílivy a odlivy civilizací napříč Galaxií. Podivné, krásné i strašné říše vzkvétaly a opět zanikaly a své vědění odkazovaly těm, kdo přicházeli po nich.
A poté se tam kdesi mezi hvězdami vývoj rozletěl za novými metami. Prapůvodní návštěvníci Země už dávno dosáhli hranic možností těl z masa a krve. Jakmile se jejich stroje staly dokonalejšími než jejich tělesné schránky, nastal čas přemístit se do nich. Nejprve jejich mozky a poté již jen pouhé myšlenky se stěhovaly do jiskřivých nových domovů z kovu a krystalů. A v nich pak brázdili Galaxii. Kosmické lodi už nestavěli. Sami se jimi stávali.
Avšak éra strojového bytí rychle pominula. Ve svém neutuchajícím hledačství se naučili uchovávat poznatky v samotné struktuře prostoru, vtělovat navěky své myšlenky do mřížek znehybnělého záření.
Proměnili se tak posléze v čistou energii. Jen prázdné schránky, které odvrhli, se v bezduchém tanci smrti na tisících světů ještě chvíli zachvívaly, než se posléze rozpadly v prach.
Stali se pány Galaxie, po libosti teď mohli volně putovat mezi hvězdami nebo jako lehounká mlha pronikat do sebemenších skulin prostoru. Třebaže se však takto osvobodili od tyranie hmoty, nezapomněli zcela na svůj původ, na ono teplé bahno dávno zaniklých moří, z něhož vzešli. A jejich obdivuhodné nástroje zatím neúnavně pracovaly dál a střežily osud pokusů započatých před tolika věky.
Jenomže teď už nebyly vždy zcela poslušny příkazů svých tvůrců. Podobně jako veškerá ostatní hmota nebyly ani ony zcela imunní vůči nahlodávání Časem a jeho trpělivou, ani na okamžik nelenící služkou Entropií.
A někdy začínaly objevovat i vyhledávat své zcela vlastní cíle.
Kapitán Dimitri Chandler [M2973.04.21/93106//Mars// Kosmakad 3005], neboli „Dim“, jak mu ovšem směli říkat jen opravdu nejlepší přátelé, byl z pochopitelných důvodů dosti rozmrzelý. Zprávě ze Země zabralo celých šest hodin, než dospěla ke kosmickému remorkéru Goliath, trčícímu až za oběžnou drahou Neptunu. Kdyby byla dorazila jen o deset minut později, byl by mohl Zemi odpovědět: „Lituji – teď odstartovat nemohu – právě jsme začali rozvíjet solární clonu.“
Omluva by to byla velice pádná. Balit jádro komety do fólie jen několik molekul tlusté, zato ale celé kilometry široké, to nebyla zrovna operace, od které by se dalo v půli odejít.
Na druhé straně – vyhovět onomu komickému požadavku zdola od Slunce bude mít jistou cenu. Upadl totiž tam dole – to jest u mládenců z Přísluní – tak trochu v nemilost, ač na tom osobně věru nenesl sebemenší vinu. Odlov ledu ze Saturnových prstenců a jeho následná doprava postrkem k Venuši a k Merkuru, kde ho bylo velice zapotřebí, začal někdy v osmadvacátém století – před třemi stoletími. Osobně nebyl kapitán Chandler absolutně schopen postřehnout jakýkoliv faktický rozdíl mezi obrazy patřičně onálepkovanými „původní stav“ a „současnost“, prezentovanými ochranáři jako argument pro jejich pokřik o kosmickém vandalismu. Veřejné mínění, zjitřené dosud ekologickými katastrofami předchozích staletí, ovšem vidělo věci jinak a v referendu na téma „Ruce pryč od Saturnu!“ zvítězili odpůrci transportu na celé čáře. Výsledkem bylo, že se Chandler z romantického lupiče ledovců ze Saturnovy stáje musel přeškolit na prozaického honáka v prériích kosmu, na kometárního kovboje.
A tak tedy byl nyní zde, o hodný kousek blíže k Alfě Centauri, a schytával pro změnu zatoulané kusy z Kuiperova pásu. Bylo v něm nesporně víc ledu na to, aby Merkur i Venuši zaplavil oceánem o mnohakilometrové hloubce, ale tak jako tak bude trvat ještě celá staletí, než se podaří uhasit jejich pekelné ohně a vytvořit na nich snesitelné podmínky pro život. Ani proti tomu sice ochránci nenarušené Sluneční soustavy nepřestávali brojit, ne už však s takovou vervou. Miliony mrtvých, které mělo za následek tsunami po dopadu Pacifického asteroidu v roce 2304 (jaký paradox, náraz do pevniny by byl patrně provázen o mnoho menšími škodami!), se staly pro všechny následující generace mementem, že lidské plemeno nosí až příliš mnoho vajec v jednom přespříliš křehkém košíku.
Nu, říkal si v duchu Chandler, než tahle zásilka dorazí na místo určení, uteče dobrých padesát let, takže pouhý týden prodlení by opravdu neměl hrát roli. Až na to, že ovšem bude třeba zopakovat veškeré výpočty rotace, těžiště a silových vektorů a pak je odvysílat dolů na Mars k revizi. Ono opravdu stojí za to měřit raději dvakrát, než člověk postrčí miliardy tun ledu po orbitě, která je může zavést až na dohled Země.
Jako už mnohokrát předtím zabloudily kapitánovy zraky ke starobylé fotografii nad jeho stolem. Byla na ní paroloď se třemi stěžni, přikrčená jako trpaslík pod ledovcem, tyčícím se majestátně nad ní – stejný skřítek, jakým byl nyní i Goliath.
Neuvěřitelná věc, napadalo ho často, že tuhle primitivní Discovery a její jmenovkyni, která dospěla až k Jupiteru, navzájem dělil interval pouhého jednoho dlouhého lidského života. Jakpak by asi na ony polárníky z doby před tisícem let působil pohled z jeho můstku?
Především by patrně byli dosti dezorientováni onou ledovou stěnou, podél níž teď Goliath volně splýval a jež se táhla nahoru a dolů kam až oko dohlédlo. Však to také byl led neobvyklého vzhledu. Zcela postrádal neposkvrněnou běl a modř zamrzlého polárního moře. Naopak, budil přímo dojem něčeho špinavého a pranic čistého na něm ostatně ani nebylo. Pouhých devadesát procent tvořila zmrzlá voda. Zbytek byl ježibabí lektvar všelijakých sloučenin uhlíku a síry, stabilních většinou jen za teplot nepříliš vzdálených absolutní nule. Stačilo nechat ho roztát a člověk se mohl dožít lecjakých nepříjemných překvapení. Jistý astrochemik proslul výrokem, že „kometám občas páchne z úst“.
„Velitel všem členům posádky,“ oznamoval Chandler. „Dochází k malé změně v programu. Požádali nás, abychom operaci pozdrželi a prozkoumali nějaký objekt, který zachytily radary Exokosmické ostrahy.“
„Podrobnosti žádné?“ otázal se kdosi, když v interkomu doznělo sborové nevrlé zahučení.
„Nic moc, ale mám dojem, že by mohlo jít o nějaký další projekt Miléniového výboru, který někdo zapomněl včas odvolat.“
Mručení se opakovalo, všichni měli až po krk všemožných oslavných akcí naplánovaných k ukončení třetího tisíciletí. Když se bez jakýchkoliv mimořádných událostí přehoupl první leden 3001, ozval se všeobecný povzdech úlevy, že se lidstvo může vrátit ke své běžné činnosti.
„Zřejmě půjde o další planý poplach, podobně jako v posledním případě. K práci se vrátíme tak rychle, jak to jen půjde. Konec.“
Tak tohle bude už třetí honitba za fantomem, říkal si Chandler mrzutě, co za dobu služby zažívám. Po všech těch staletích výzkumů nás dokáže ta naše drahá Sluneční soustava občas znovu něčím překvapit, a Exokosmická ostraha zřejmě ví, co dělá. Chandler jenom doufal, že nějaký ten trouba s příliš bujnou fantazií zase nezpozoroval bájný Zlatý asteroid. I pokud by vůbec existoval – čemuž Chandler nikdy ani na okamžik neuvěřil – neznamenal by stejně nic víc než pouhou mineralogickou kuriozitu. Měl by mnohem menší praktickou cenu než led, který on teď právě tlačí blíže ke Slunci, aby pomohl oživit zatím pusté světy.
Existovala ovšem možnost, kterou bral v úvahu s naprostou vážností. Lidstvo už rozeselo automatické sondy do prostoru měřícího ve všech směrech stovku světelných let – a monolit v kráteru Tycho byl trvalou připomínkou, že podobnou aktivitu vyvíjejí i civilizace ještě o mnoho starší. Ve Sluneční soustavě by se docela dobře mohly pohybovat cizí umělé objekty, nebo by jí alespoň mohly prolétat. Kapitán Chandler měl podezření, že právě tohle měli asi na mysli v Exokosmické ostraze. Jinak by sotva posílali kosmický remorkér první třídy za bůhvíjakým neidentifikovatelným flíčkem na monitoru.
Po pěti hodinách slídění zaregistroval Goliath konečně odraz v krajním dosahu svých radarů. I s přihlédnutím ke značné vzdálenosti je však objekt zklamal svou nepatrnou velikostí. Nicméně, jak se s přibližováním rýsoval určitěji a jasněji, napovídal obraz na radaru, že snad jde o kovový předmět, sotva dva metry dlouhý. Pohyboval se po orbitě směřující ven ze Sluneční soustavy, takže Chandler usoudil, že to nejspíš bude nějaký kosmický odpad, jaký lidstvo v průběhu posledního tisíciletí po myriádách vyhazovalo do prostoru – a který se v budoucnu třeba může stát jediným svědectvím, že nějaké lidstvo vůbec existovalo.
Pak se těleso přiblížilo natolik, že bylo možné vizuální prozkoumání a kapitán Chandler si s ohromením uvědomil, že někdo z trpělivých historiků dosud studuje nejranější záznamy kosmického věku. Jaká škoda, že dostal od počítačů odpověď, která se jen o pár let omeškala za oslavami milénia!
„Volá Goliath,“ oznamoval Chandler hrdě a slavnostním hlasem vzdálené Zemi. „Bereme na palubu tisíc let starého astronauta. A já se dokážu domyslet, kdo to asi je.“
Frank Poole s ...
mek4test